Londýn 1984
Do Děravého kotle vstoupila osoba v dlouhém černém kimonu s černým haori se zlatými ornamenty, který zakrýval meč, připnutý k pasu. Byl velice dobře schovaný a málo kdo by si ho hned všiml. Lokál byl poloprázdný, spousta studentů bylo buď u rodičů, nebo někde na prázdninách. U baru sedělo pár dospělých a jeden chlapec, který svůj pohled upřel na nově příchozího. „Mokuto! Myslel jsem, že budeš v Japonsku!“ zamával mu a ukázal na volnou židli vedle něj. „Ahoj Daniely, plány se změnily.“ odpověděl mu Mokuto, když si přisedl. „No super! Už jsem si myslel, že prázdniny budu trávit sám.“ zasmál se Daniel. „Nemáš hlad? Za chvíli prý bude hotové pečené prase.“ zasmál se Daniel a narážel tím na Mokutovu nenasytnou žravost. „No něco bych pojedl.“ odpověděl a jeho úsměv přerušilo hlasité zakručení v břiše. „Ptala se po tobě Sayaka..“ řekl Daniel mezi sousty výborného masa. „Sayaka?“ podivil se Mokuto, kterému se před ním začala hromadit pořádná várka ohlodaných kostí. „Jop.“ Daniel se šibalsky usmál a sledoval Mokutův nechápavý výraz ve tváři a dál se cpal masem. „Jsem plný!“ vydechoval Daniel a sledoval jak se jeho talíř posouvá blíž k Mokutovi. „Takže už nebudeš?“ usmál se Mokuto a pokračoval dál v jídle. „Proboha, kam to všechno dáváš? Jsi chudý a sežereš toho víc jak celá rodina!“ nevěřícně sledoval jak další kusy pečeného masa mizí v útrobách Mokutova těla. „He? Vždyť jsem toho zas tolik nesnědl!“ Mokuto znovu nahodil svůj nechápavý výraz a Daniel ukázal na téměř celé snědené prase. „Jo, takový předkrm co?“ zasmál se. Uběhlo už několik hodin a oba dva stále seděli u stolu a bavili se. „Jinak, až se zase dostaneme do Bradavic, měli bychom najít nějaké to místo pro náš klub! Takové, aby se tam dalo trénovat bez rušení.“ zamyslel se Daniel a Mokuto nervózně poťukoval prsty po stole. „Neříkej mi, že máš zase hlad!“ plácl se Daniel do čela. „He? Já...né!“ poškrábal se na hlavě a hned změnil téma. „Projdeme celý hrad, určitě se něco najde.“ pokyvoval hlavou a Daniel pokračoval. „Něco jsem našel ve sklepení, jen je to zavalené kameny a teče tam voda.“ Mokuto se na chvíli zamyslel. „Co když je to jen nějaký kanál?“ ptal se a rozhlížel se po lokále, jakoby někoho hledal. „Vedly tam schody, do podzemí. Podle mně tam bude nějaká místnost, jen přes ty kameny se nedostanem.“ Mokuto přerušil rozhlížení se a věnoval svou pozornost Danielovy. „Co ty kameny jen přesunout?“ Koukal na něj a pak se usmál. „A jo, asi je nezvedneš co?“ Nakonec se zasmál. „Jo, promiň, né každý má sílu jako ty.“
Bradavice 1985
„Ve včerejších soubojích si se zase překonal! Jak to děláš?!“ mračil se Daniel a Mokuto se jen poškrábal na hlavě. Po té se k němu naklonil a odpověděl. „Talent.“ vycenil zuby. Chvíli se spolu ještě smály. „Dneska po večerce můžeme jít pokračovat...no víš kde.“ zašeptal Daniel a rozhlédl se kolem, zda je někdo neposlouchá. „Ještě pár metrů a budeme tam.“ pokyvoval hlavou. „Koho by napadlo, že pod sklepením, je další sklepení.“ zasmál se Mokuto. Nastal večer a před učebnou lektvarů ve sklepení se oba dva sešly. „Ty máš výhodu! Máš spolku kousek odsud. Já se musel proplížit sem z nejvyšších pater!“ stěžoval si Daniel. „Pšš! Jdem...“ zašeptal Mokuto a oba dva zamířily podél stěn učebny lektvarů k nejbližšímu vodnímu kanálu. Oba dva skočily do vody, prošly vodním kanálem až ke kamenným schodům, kde se nacházelo spousta spadaného kamení. „Tak jo, hlídej...“ Daniel zůstal u rohu a sledoval, zda někdo nejde. Mokuto se dal do odklízení kamenů. Po dvou hodinách se zašpiněný Mokuto dostával stále hlouběji, až se nakonec ozvalo hlasité žuchnutí. Na zem spadlo několik dalších kamenů a zvedl se prach. Mokuto si otřel špinavou tvář. Hůlkou vyčaroval velké světlo, které ozářilo prázdnou místnost před ním. „Pojď sem! To musíš vidět!“ zvolal na Daniela, který ihned přiběhl. „Zdá se, že ten rámus nikdo neslyšel! Wow!“ zajásal Daniel. Před nimi se objevila velká místnost s kamennými sloupy. Na konci se nacházelo několik děr, ze kterého tekla voda někam do další díry v zemi. Za ním bylo menší schodiště, které vedlo do malé místnůstky se zničeným stolem a pár židlí. Za ním bylo několik skříní v dezolátním stavu. „Tohle jsem vůbec nečekal. To je perfektní!“ zajásal Daniel. „Bude tady ještě hodně práce. Bude to třeba opravit.“ zamumlal Mokuto. „A zabezpečit, aby sem nikdo nelezl.“ dodal Daniel. „Budem se střídat. Neměly bychom zde chodit stále spolu, abychom neprobudily podezření. Víš jak to tady chodí. Něco se stane a už to ví celý hrad.“ Mokuto jen pokýval hlavou. „V knihovně se třeba najde něco, co nám pomůže to před ostatníma ochránit.“ Oba se nad plánem shodli. „Hlavně je super ta hala dole. Tolik místa na trénovaní a nebudeme si překážet.“ usmál se Daniel. Mokutovi se honila myšlenka, že zde bude moct pokračovat nerušeně ve svých vlastních zájmech, aniž by se o tom dozvěděla celá kolej. „Je tady celkem zima.“ dodal zamyšleným hlasem Mokuto. Po měsíci prací to konečně vypadalo trochu k světu. Opravilo se všechno co se dalo a to díky náročné fyzické práci a užitečných kouzel, které tito dva mladíci zvládaly bravurně. „Konečně jsem něco našel na ochranu! Zabezpečíme to heslem!“ radoval se Daniel. „A jak to chceš udělat?“ ptal se Mokuto. Daniel mu strčil hrubou knihu do ruk. „Přečti si to, nauč se to...budeme na to muset být asi dva!“ Usmíval se dál. „A napadlo tě nějaké heslo?“ ptal se Mokuto. „No..“ na moment se Daniel zamyslel a pak ukázal na zelené desky se zlatou vodní kapkou. „To můžeme použít jako bod, na které se ta ochrana použije...a když už to značí vodu a voda sem i vede...co takhle...Ve jménu vody?“ odpověděl Mokutovi. „Jinak, ještě jsem ti to neřekl, ale když už máme ten klub a máme i klubovnu...je čas se trochu rozšířit. Přijal jsem do klubu nové členy.“ řekl Daniel celkem nejistým hlasem. „James Cole a Daisy Hunter“ dodal. „Jo v pohodě.“ pokýval s úsměvem Mokuto. Hlavou se mu však drala jiná myšlenka. „Výborně! Daisy Hunter...to mi dává větší příležitost se k ní dostat. A zjistit vše, co má společného se smrtijedy...To je velmi dobrý nápad, Daniely Blacku...Pokud to bude nutné, tato místnost mi poslouží, abych se ji mohl bez povšimnutí zbavit!“