První rok ve škole čar a kouzel v Bradavicích byl pro Akiho velmi těžký. Zažil mnoho zklamání a neúspěchů. Nedokázal se moc adaptovat na jiné prostředí, zvláště pak na zcela jiné lidi. Konec roku byl však nejlepší, konečně se dobře najedl. Japonské jídlo na poslední večeři před odjezdem z vlaku ho velmi potěšila. Rozloučil se s hradem s myšlenkou, že do dalšího ročníku nastoupí zcela jiný. Už ví, že si musí dávat pozor s kým mluví a o čem s ním mluví.
To už byl v Londýně v Děravém kotli, kde před chvíli dorazily všichni studenti. Seděl za stolem společně se Susan Dragonmind. Jediná spolužačka, která se zdá býti normální a u jediné, u které Aki věří, že ji může věřit. Slunce pomalu zapadalo a Akimu nezbývalo nic jiného, než se rozloučit. Vyšel z Děravého kotle a zamířil si to ulicí dál. Zrovna se dalo do mírného deště. Takového počasí si užil celý rok, ale nevadilo mu to. Byl rád, že zase bude s rodinou, a že si aspoň přes léto odpočine od tak velkého rozdílu mezi Evropany a jeho lidmi z ostrova Koshiro.
Kráčel už asi hodinu, za sebou táhl černý kufr. Čisté ulice a pěkné budovy se pomalu měnily ve špinavé a neudržované. Některé budovy byli prázdné, některé z půlky zbourané. Na ulicích postávali podivné postavy lidí a když kolem nich procházel, prohlíželi si ho jako by byl kořist nějakého predátora. Aki si toho však nevšímal, pokračoval klidným krokem dál. Sice si byl vědom, že jedna skupinka se pomalu vydala za ním, ale bylo mu to jedno. Po chvíli zahnul do tmavé, slepé uličky. Došel až na konec, kde byla cihlová, po-sprejovaná zeď. Tam pustil kufr z ruky a otočil svůj pohled zpět k východu na hlavní ulici. „Že bych zde byl dříve?“ říkal si v hlavě. To už se v uličce objevila ta skupinka chuligánů. Byli čtyři, oděni do černého oblečení, kožených bund s různými ozdobami jako byli ostny či řetězy. „Ztratil jsi se chlapečku?“ ozvala se jediná dívka mezi nimi. Měla dlouhé, černé, mastné vlasy, v puse žvýkačku, kterou přežvykovala jako kráva s otevřenou tlamou. „Neslyšel jsi dámu?!“ ozval se další z nich. Byl to celkem mladý chlapec, mohlo mu být tak 15 nebo 16 let. Další dva vypadali na starší, kolem dvaceti let. „Já vás neznám, proto se s vámi nehodlám bavit.“ odpověděl s klidem Aki a posadil se na kufr. „Chlapeček je nějaký drzý, copak tě maminka nenaučila mluvit slušně se staršími?!“ zavrčela dívka a Aki ji neopětoval ani pohled, natož odpověď. „Tak co, šikmo-očko?! Copak nám neseš v kufříku?“ ozval se třetí z nich. Vypadal nejsilněji z nich, jeho tělo byl samý sval. Akimu cuklo v oku a postavil se velmi rychle. „Jak jsi mi to řekl?“ zeptal se potichu. Všichni čtyři se zasmály, když ho sledovali. „Co? Ukážeš nám kung-fu?“ smál se další z nich a začal dělat pohyby napodobující toto bojové umění. Aki si všiml pohozené krátké, železné trubky vedle něj. Nohou ji nadhodil do vzduchu a pak ji odkopl. Trubka velmi rychle narazila do hlavy jednomu z chuligánů. Zrovna tomu co si dělal legraci z bojového umění. To už byl Aki rozběhnutý. Odrazil se od země a po několika otočkách ve vzduchu, udeřil toho nejsvalnatějšího z nich svým kopem do hrudě, což ho odmrštilo k zemi a na nějaký moment vyrazilo dech. Když dopadl na zem, ihned se musel vyhnout velmi špatně provedeného útoku pěstí od mladíka. Když zaútočil i druhou rukou, Aki ji svou rukou vykryl a chytil ho za zápěstí. Druhou rukou se napřáhl a udeřil svou dlaní do mladíkovi hrudi a hned následně do jeho brady. Následovalo lehké podkopnutí nohou a když mladík padl k zemi, Aki se k němu ohnul a dvakrát velmi rychle za sebou ho udeřil pěstí do krku. To už se vzpamatovala i dívka, sebrala trubku ze země a zaútočila s ní na Akiho. Ten musel uskočit dozadu, jinak by ho trefila přímo do hlavy. Dívka byla dost neohrabaná a jejím útokům se dalo velmi snadno uhnout. Pak, když švihla trubkou moc silně a ztratila na moment rovnováhu, toho Aki využil. Jednou rukou chytil její ruku za zápěstí, což i způsobilo, že dívka upustila železnou trubku. Hned v ten moment, Aki za její zápěstí potáhl, čímž ji ruku vyrovnal a druhou rukou udeřil do jejího lokte. Za hlasitého prasknutí se její ruka vykloubila a prohnula do opačné strany. Dívka hlasitě vykřikla, ale to už do její brady přiletěl Akiho úder jeho kolenem. Z úst ji vytryskla krev, nejspíš způsobená tím, že si prokousla jazyk. To už byli na nohou ostatní dva starší chuligáni, ale dřív než Aki stihl zareagovat, oba se zarazily, když se ozval ženský hlas se skotským přízvukem. „Přeci se zde nebudete prát?“ Aki se ohlédl za známým hlasem. Hned na to se ozval zvuk, jakoby k zemi něco padlo. Znova se ohlédl a spatřil, jak jsou ti dva chuligáni na zemi. „Jak neslušné chování zdejších mladých. Čtyři na jednoho a ještě k tomu na mladšího.“ ozval se hlas postaršího muže. „Babi? Dědo?“ zaradoval se Aki. „Promiň, asi jdeme pozdě.“ ozvala se Elizhabet a Yumichika už vytahoval svou hůlku. „Jseš celý otec.“ dodal, když mával hůlkou nad chuligány. Pod nimi se začala rozevírat betonová podlaha a jejich těla začala klesat dolů. Někteří, kteří byli už při vědomí, začala jakoby kňučet, ale to už se zem zarovnala a jejich těla zůstala pohřbená pod betonem. „Tak jsme si užily troška akce a můžeme jít domů.“ dodala Akiho babička. Její skotský přízvuk měl Aki vždy rád a docela ho překvapilo, že i po těch letech ji zůstal.
Všichni se přemístily do lesa několik kilometrů od Londýna, kde pod velmi silnými kouzly byla schovaná jakási farma, o kterou se Elizhabet i Yumichika starají. „Myslel jsem, že mě vezmete přímo za otcem.“ řekl Aki, když už seděl u jídla a ládoval do sebe výbornou rýži. „Chvilku budeme tady, dokud Mokuto nedá vědět. Zase se něco děje a má toho teď hodně na vybavování.“ odpověděl mu děda a Elizhabet ihned změnila téma. „Tak jak bylo ve škole? Jak jsi dopadl na zkouškách? Co všechno se tam změnilo? Musíš mi vše povykládat!“ usmívala se na něj.
Aki strávil u babičky a dědy asi týden. Pomáhal jim starat se o pole a s chodem domácnosti. Děda se věnoval jeho tréninku, což prospělo i jemu, neboť už dlouho se takto nehýbal a mohl si tak protáhnout své kosti. Aki se jich nikdy nevyptával, proč odešli z Nigakure a proč už nejsou přímou součástí rodiny Tyrson. Avšak z otcových vyprávění věděl, že to bylo hlavně přání Elizhabeth, která si chtěla už od všeho odpočinout. Celý život viděla jen boj a smrt. Začalo to vyvražděním její rodiny smrtijedy a pokračovalo to nespočetnými bitvami v Japonsku. Po týdnu se však ozval zazvonění. Zvonek, který Yumichika a hlavně Elizhabet nikdy nechtěly slyšet. „Tak nakonec tam jdeme všichni...“ dodala a otočila se k ostatním zády. „Můžeš zůstat tady.“ řekl Yumichika, ale Elizhabet se znova otočila. „Ne. Byl to i můj domov a dlužím mu to. Pokud je v nebezpečí, je stále mou povinností ho chránit! Jsem přeci Tyrson.“ Její pohled pak zaměřil Akiho. „Ve sklepě jsou tvé věci, běž se rychle připravit. Yumi, ty pak připrav průchod!“ začala přikazovat a pak se dali všichni do příprav. Celý čas se však Akimu honilo hlavou, jaké nebezpečí se vyskytlo, že jeho otec povolává úplně všechny?!
Commentaires