Anglie léto 2017
Aki udělal krok zpět. „To je dneska den.“ povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Už aby začala škola.“ dodal a pohlédl na ženu, která se mírně usmála. „Nemusíš se bát o svůj život.“ ujistila ho a udělala krok blíž k němu. „Co tedy po mně chcete?“ Aki se znovu rozhlédl po místnosti. „Nejspíš vám má rodina v něčem vadí.“ dodal, při pohledu na všechny ty kresby a fotografie. „Chci jen to, co je v tobě. Chci tvou krev.“ usmála se žena. „Mou krev?“ zarazil se Aki a nechápavě ji sledoval. „ Tvá krev je výjimečná. Nejenže jsi možná z posledních čistokrevných rodin, ale jsi Tyrson a přímým potomkem velkého Mokuta.“ udělala k němu další krok. „Tvá krev, dokáže přivést zpět našeho pána!“ její hlas se zachvěl a odhalila tetování na své ruce. Lebka ze které vychází had. „Chápu, už vím o co tady jde. Vy jste Daisy Hunter.“ Akiho hlas se zdál být hrubší a tón vážnější. „Ty mně znáš?“ podivila se Daisy. „Jak jste řekla, jsem Tyrson. Musím znát každého nepřítele mé rodiny.“ Aki přestal couvat zpět. „Chodila jste s mým otcem do školy a přidala se ke skupině..“ na moment se zarazil. „Jak že se jmenovali? Smrtisráči?“ vycenil zuby a ušklíbl se na Daisy. V tom schytal plnou dávku kletby cruciatus. Zasyčel bolestí, ale udržel se na svých nohách. Nebyla to taková bolest, jakou prožívá už od narození. „Jsi hloupé dítě. Takto mne pokoušet. Cožpak nemáš strach z toho, co všechno ti mohu provést?!“ zamračila se na něj. „Já že jsem hloupý?“ pozvedl obočí a narovnal se. „Zajala jste syna vůdce rodiny Tyrson a ještě k tomu sama!“ zasmál se. „Nemáte šanci.“ dodal vážným tónem. „Sama?“ optala se Daisy a z bočních dveří vyšla skupinka Číňanů, kteří ho předtím zajaly. Aki, když je spatřil, to už nevydržel a vybuchl v záchvatu smíchu. „Oni?“ zeptal se a snažil se potlačit smích. „Nejhorší zločinecká organizace na světě.“ smál se Aki a ukazoval na ně prstem. „Z vašich akcí proti nám si u nás děláme legraci. Sám si pamatuju, jak jste se snažily udělat atentát na mého pradědu.“ Aki se začal znovu smát. „Spletli jste si tehdy budovu a pozabíjeli jste své vlastní lidi, kteří se tam nacházeli.“ Daisy zacukalo v oku. „Tak a dost!“ zařval vůdce skupiny. „Zabiju tě tady a hned!“ vytáhl svou hůlku. „Dost! On musí zůstat naživu!“ zastavila ho Daisy a taktéž tasila svou hůlku. Chvilku s ní mířila na Číňana, ale vzápětí ji namířila na Akiho, který se přestal smát. „Nečekal bych, že budete spolu. Ta akce na mé zajetí, to bylo asi ta nejvíc nejhloupěji promyšlená věc co jsem viděl!“ Akiho znovu popadal smích. Jediné co Daisy napadlo na Akiho umlčení bylo použití další zakázané kletby a to té, na ovládnutí mysli. Kletba zamířila z její hůlky přímo na Akiho. Jemu se však na čele objevil jakýsi modře zářící znak, kletba se od něj odrazila a trefila jednoho ze skupinky. Ten ihned vypadal, jakoby právě podstoupil transplantaci mozku.
„Vy si stále neuvědomujete, kdo je mým otcem, že?“ zeptal se Aki. „Vážně si myslíte, že by mě poslal samotného do světa, aniž by se nepojistil, že mi nikdo neublíží?“ Aki se mírně přikrčil v kolenách. Pravou ruku dal před sebe, dlaní namířenou k zemi. Levou dlaň přiblížil k pravému rameni. Vypadalo to jako dost nepovedený postoj z nějaké vymyšlené kung-fu knížky. „Je několik možností co bude následovat.“ Aki se mírně zamračil a pečlivě sledoval Daisy. „Buď má rodina přijde co nevidět, porazí vás a já nebudu muset pohnout ani prstem, nebo se začneme rvát, poteče krev a mně bude zase všechno bolet.“ pohlédl na vůdce skupiny. „Jedno je však jisté, na tyhle situace jsem řádně připraven a ujišťuji vás, že se raději zabiju, než abych padl do vašeho zajetí!“ Pravou ruku zaťal v pěst. „Na něj!“ zavrčel vůdce a všichni se na něj vrhli. Aki naposledy pohlédl do očí Daisy a pak se levou dlaní dotkl svého pravého ramene. „Senki...“ Celou místností projelo několik desítek elektrických výbojů. Nejbližšího protivníka to rozmetalo na kusy, celá místnost se zhroutila a Aki vystřelil z oblaku prachu, přičemž dopadl na zem, po které udělal ještě několik přemetů, než se konečně zastavil. Opíral se kolenem o zem a hlasitě vydechoval. Celé tělo se mu třáslo a občas se ještě objevilo několik maličkých elektrických výbojů. Levou dlaň měl silně popálenou a pravačka mu nehybně visela podél těla. Po chvilce se na ní začaly objevovat černé pásy od konečku prstů až po rameno, tvořené s miniaturních neznámých znaků. Z úst mu vytekla kapka krve, která stekla po jeho bradě. Pak zaslechl jak se sutiny budovy pohnuly. Když oblak prachu zmizel, spatřil Daisy, která svou hůlkou vytvořila ochranný štít, kterým ochránila nejen sebe, ale i další lidi. Všichni vyšli ze sutin a postavili se proti Akimu. Ten se pomalu vyškrábal na nohy, „Kde se takový prcek naučil taková kouzla?“ Ptal se vůdce, když se ohlédl zpět k sutinám a spatřil kusy těla. „To..nejsou,...má kouzla..“ odpověděl Aki vyčerpaně. Následně přiložil levou dlaň k místu kde se nachází srdce. „Vezmu...vezmu vás všechny sebou!“ zamračil se a po celém těle se mu začaly objevovat stejné pásy znaků, jako na pravačce. Z jeho těla začala vyzařovat velká síla. Obalilo se do bledě modré aury, ze které sršely elektrické výboje, které každou chvíli nabíraly na síle. Pod takovým náporem energie se jeho vrchní část oblečení vypařilo. Všichni sledovaly jak se černé pásy přibližují k jeho srdci, u kterého se spojily do kruhu. Na Akiho tváři bylo jasně vidět, že bolest kterou právě prožívá je zdaleka větší, než při jakékoliv kletbě. Nakonec hlasitě zařval a modrá aura se zformovala do podoby velkého modrého vlka. Ostatní byli jakoby paralyzování tím co na vlastní oči vidí.
Z ničeho nic se mezi stromy objevilo několik letících nožů, které se zabodli do nepřátel. Vedle Akiho se objevila postava muže, která mu položila ruku na rameno a Akiho běsnění okamžitě přestalo. „Pšš...Už jsi v bezpečí.“ usmál se na něj. „O..otče?“ vydal slabounkým hlasem Aki a pomalu se mu zavřeli oči. Mokuto ho položil na zem a přiložil ruku na hruď a zavřel oči. Černé pásy se začaly stahovat zpět a pomalu mizet. Na místě se objevily Yumichika s Elizhabet. „Aki!“ zaječela a rozběhla se k němu. „Jako vždy jsi rychlejší než my.“ vydechl Yumichika a pohlédl směrem k Daisy, která stála jako přibitá k zemi. Třásla se strachy a nezmohla se ani na jediné slovo. „Ty hnusná, hadí potvoro!“ Elizhabet už tasila svou hůlku, ale Mokuto ji zastavil rukou. „Postarejte se o Akiho. Jeho ruka je zničená.“ řekl klidným hlasem. „Co za bláznivé kouzla jsi do něj dal?“ ptal se znepokojeně Yumichika. „Věděl jsem, že po něm půjdou. Sám o to požádal.“ odpověděl Mokuto a znovu pohlédl na svého syna. „Odveďte ho do Nigakure, Nibori už bude vědět jak ho...opravit“ následně se postavil a otočil se směrem k Daisy. „Já..já..“ vydala ze sebe vystrašeným hlasem. To už jejím tělem projelo ostří Mokutova meče. „Tohle ti nikdy neodpustím.“ zašeptal do jejího ucha, když její tělo padlo nehybně do Mokutova náruče.
O několik dní později
Byla zrovna noc a venku velmi chladno. Daisy otevřela své oči a ihned se posadila. Rukou začala šmátrat na svém břichu, ale po ráně od meče ani stopy. „Co to?“ rozhlédla se kolem. Vedle ní hořel oheň. Byla v jakési jeskyni a když se vydrápala na nohy, došla až k východu, kde na zemi seděl Mokuto a sledoval noční oblohu, plnou hvězd. „Už jsi vzhůru?“ optal se aniž by se na ni podíval. „Co se stalo? Byla jsem...cítila jsem se být...“ Její hlas ihned přerušil ten jeho. „Mrtvá?“ hned na to se na ni otočil a Daisy pomalu přikývla. „Kde to jsme? Proč jsi tady?“ Daisy vypadala dost nechápavě a rozhlížela se kolem. „Na mrtvou máš nějak moc otázek..“ Daisy se znovu zarazila. „Pojď, posaď se.“ ukázal na místo vedle sebe. Chvíli váhala, ale nakonec se k němu pomalu dobelhala a na místo se posadila. „Pamatuješ si, jak jsme ještě na škole, spolu trénovali?“ Daisy jeho otázka poněkud překvapila, ale přikývla. „Ano, na naše společné chvíle jsem nikdy nezapomněla.“ Mokuto znova pohlédl k nebi. „Jeden večer, jsi v tréninkové místnosti zkoušela omračující kletbu, trefila jsi zeď, ze které se to odrazilo a omráčila jsi sama sebe.“ Daisy se mírně zachichotala, ale hned zmkla, neboť si uvědomila, že ještě před chvílí, kvůli ní mohl zemřít jeho syn. „Jak to s tím vším souvisí?“ zeptala se ho. „Tehdy jsem využil šance a do tvého těla jsem vložil část své síly.“ pohlédl na ni a Daisy párkrát zamrkala. „Abych tě mohl chránit i když bych nebyl u tebe. Ano..byl jsem hloupý, zaslepen láskou k tobě“ dodal potichu. Daisy dál mlčela. „Proto, i kdybych sebevíc chtěl, já ti nemohu ublížit.“ Daisy přiložila dlaň na svou hruď. „Měl jsi pak ale mnoho příležitostí to ze mě zase vyndat.“ Mokuto ale jen zavrtěl hlavou. „Netuším jak.“ uchechtl se. „Proč jsi tedy nenechal, aby mne zabil někdo jiný?“ ptala se potichu Daisy. „Protože, tvým osudem není smrt rukou mé rodiny.“ odpověděl a Daisy se mu zahleděla do očí. „Ty ještě sehraješ na tomto světě velkou roli. A to brzy.“ dodal a pomalu se postavil. „Už odcházíš?“ pohlédla na něj. „Koneckonců, my dva jsme stále nepřátelé. Kdyby to šlo, za to, že jsi vztáhla ruku na mého syna, zažila by jsi mnohem horší věci, než je smrt.“ zavrčel na ni a Daisy jen sklopila pohled k zemi. Mokuto udělal několik kroků směrem od ní. „Mokuto?!“ zaječela na něj a on se znova zastavil. „Měl jsi mě opravdu rád?“ zeptala se ho. „Miloval jsem tě víc, než je hvězd ve vesmíru.“ odpověděl ji, ale už se na ni neotočil. Daisy začaly téct slzy po tváři. „Já...musím ti něco říct!“ ozvala se znovu. „Já jsem po tvém synovi šla z jiného důvodu! Já...Pán Zla nebyl jediným hadem na tomto světě! Já..ona mně do...“ Mokuto ji hned zastavil. „Já vím Daisy.“ Ohlédl se na ni přes své rameno. „Já vím...“ zopakoval a za záblesku modrého blesku zmizel.
Někde v Kanadských lesích, o týden později
Daisy seděla u nočního táboráku a sledovala pohyby ohně. Někde vedle zašustělo křoví, ze kterého se vyplazil stříbrný had, který se hned zastavil a zahleděl se na ženu u ohně. Pak se zachumlal do klubíčka, které se roztočilo a z hada se najednou stala nádherná žena v bílém kimonu. „Tak jsi mne našla.“ ozvala se Daisy a pomalu se postavila. Otočila svůj pohled na ženu. „Proč tak smutný pohled?“ optala se žena, přičemž mezi slovy párkrát zasyčela jako had. „Protože už vím, že tady má cesta končí.“ odpověděla Daisy. „Nesplnila jsem vaše požadavky, slečno Nanami.“ dodala a Nanami se k ní přiblížila velmi blízko. Přejela ji po tváři svými dlouhými, bílými nehty a nakonec ji pohladila. „Naopak, udělala jsi přesně to, co jsem po tobě chtěla.“ usmála se na Daisy a stáhla ruku dolů. „Jakto? Nedokázala jsem získat jeho krev.“ zarazila se a Nanami se přiblížila ještě víc. „Nepotřebuji jejich krev, když už vím, že je v tobě něco lepšího.“ znovu ji pohladila svou rukou po tváři a pak ji něžně chytila za bradu a přitáhla ji k sobě. Jejich rty se spojily a Nanami ji začala líbat čím dál tím víc vášnivěji. Daisy zasténala, ale hned na to se její hruď rozzářila rudou barvou. Pak ta záře začala stoupat k jejímu krku a následně přímo do Nanami. Daisy znovu zasténala, ale teď už od bolesti. Po jejích tvářích začala téct krev a Daisy už neměla ani sílu se vůči ní bránit. Když záře pominula, odtáhla se od ní a pustila ji, přičemž se Daisy sesunula k zemi. Na nebi se začaly objevovat bouřkové mraky a Nanami se tvářila chvíli nechápavě, pak vystrašeně a až nakonec se pomaličku začala chichotat. „Vyhrála jsem!“ Začala se hlasitě smát. „Já jsem vyhrála!“ Znovu se hlasitě zasmála. Zvedl se vítr, který uhasil oheň. Nanami namířila rukou k nebi. Z ruky vystřelil ohromný blesk. „Vyhrála jsem!“ její hlas se nesl vzduchem do dálky. Daisy ještě pohlédla k blesku a pak se světlo v jejích očích vytratilo.
Nigakure
Shin-zun se probudil ze své meditace. Svůj meč měl opřený o rameno. Pohlédl směrem k oknu a všechny svíčky v jeho pokoji zhasly, jakoby je sfoukl vítr. Nibori, zavřený ve své laboratoři zrovna pitval nějaké tělo, když se najednou zastavil. Zatvářil se velmi znepokojeně a odložil skalpel bokem. Kayoko, jako obvykle nasávala alkohol, zavřená v sídle jejího muže. Ve společnosti mnoha, spora oděných žen se radovala ze života, když najednou ji zmizel úsměv z tváře. Upustila pohár s nápojem, který se roztříštil o zem. Mokuto svůj večerní čas trávil jako vždy na střeše sídla rodiny Tyrson. Přímo pod ním se rozprostíralo velké město Nigakure, které osvětloval měsíční úplněk. V dálce se však k ostrovu přibližovala temná mračka a ozývalo se burácení hromů. „Tak už to začalo.“ řekl pro sebe potichu a pohlédl k velkému měsíci.