Léto 2018
Další školní rok skončil. Pro Akiho, velice těžký. Né jen, že se mu ruka z minulého léta stále nezahojila a nejspíš se už nikdy pořádně nezahojí, ale dostal se do emočního vypětí, kdy osoba, ke které toho tolik cítí, se mu tolik vyhýbá. Ano, měla zdravotní problémy, ale přesto, je z toho všeho, velice zklamaný a myšlenkami ho to táhlo k temnotě, znovu.
Aki zrovna seděl v kočáře, uhánějící si to drsnou hliněnou cestou pryč od velkého hradu. Celou cestu sledoval dění z okna, duchem nepřítomen. Hlavou se mu hnaly myšlenky, co ho toto léto čeká. Zda to bude jedno z těch klidných prázdnin, nebo se udá něco velkého. Trápilo ho, jak je na tom celá jeho rodina, která se mu celý čas neozvala. Věděl o skutečnosti, že Nanami, velmi mocná čarodějka, získala sílu jeho otce a je nyní nebezpečnější než kdy dřív. Cítil její přítomnost všude kam se vydal. Cítil ji i za zdmi hradu, hluboko ve sklepeních i ze svého polštáře v kolejním pokoji, vzdálený od ní tisíce kilometrů. Pohlédl na ostatní přísedící v kočáře. Záviděl jim, ten klid a pohodu, jaký doprovázel jejich životy. Užívají si zábavu, chodí s kamarády ven a nic netuší o tom, co se děje ve vzdálených zemích. Vůbec nikdo. A on sám jim nesmí nic říct, nesmí jim ani prozradit, proč nemůže být jako oni. Proč náplní jeho dne je pouze trénink, ať už zvýšení své síly a rychlosti, tak své umění kouzel.
„Jsem totiž, Tyrson.“
Bradavický express pomalu dojel na Londýnské nádraží, a pomalu vystoupil z vlaku, společně se svým kamarádem Seanem. Hned, když prošli přepážkou, ihned ucítil ten nevábný zápach, který mu vůbec, ale vůbec nechyběl. „Mudlové!“ Pomyslel si a zamířili si to co nejrychleji ulicemi, směrem k Děravému kotli. Následovala klasická rutina, ubytování, vybalení si svých věcí, jídlo a následné rozhovory s lidmi. V tomto případě, pouze se Seanem. Byl to jeho nejlepší přítel a jeho vlastní žák. Tak jako Mokuto, měl svého Daniela Blacka, tak i Aki má svého Seana Thoresdena. Člověk z vnějšího světa, za kterého by položil život. Protože to Tyrson dělá.
Následující den, byl poněkud klidný. Normální posezení u snídaně, ranní procházka po Příčné ulici, dopolední posezení u čaje s Gabrielle a pak zase oběd v kotly. V kostech však cítil, že se něco blíží. Něco fakt velkého. Nikdy takový silný pocit neměl. Možná, tím, že je starší, se jeho schopnosti zlepšují. Seděl ve svém pokoji sám, Sean byl nejspíš někde venku, když v tom oknem prolétl motýl, černý jako tma. To byl přesně ten moment, na který celý den čekal. „Tak, a je to tady!“ zašeptal potichu a nastavil dva prsty, na které se motýl posadil. Aki zavřel oči a motýl se rozplynul na prach, jenž se třpytil modrou barvou. Na tváři se mu objevil menší úsměv. Tak dlouho ten hlas neslyšel. Převlékl se do černého kimona, pobalil si hůlku a do pouzder v rukávech vložil nožíky, pro případ potřeby. Zabouchl za sebou dveře a zamířil si to pryč do ulic Londýna. S nikým se nehodlal loučit. Nechtěl si připustit, že by to tentokrát, mohlo být poslední rozloučení.
Procházel mezi procházejícími mudly, jenž si ho prohlíželi, kvůli jeho divnému oblečení. Pomalu se ocital v opuštěnějším prostředí. Hlavou mu proběhla vzpomínka, jako zde kdysi přepadli. Nyní to tu bylo opuštěnější, než kdy dřív. Slunce už zapadlo a jediným zdrojem světla byli pouliční lampy a pár světel v oknech. Vánek si pohrával s jeho vlasy a jeho nohy kráčely dál, aniž by věděli, kam přesně mají jít. Najednou se zastavil a mírně se usmál. „Nečekal bych, že pro mne přijdeš ty.“ Pomalu pohlédl do temné uličky. „Otče.“ Z uličky se vynořil stín postavy, zahalený v cestovním plášti s vysokým límcem, který zakrýval většinu tváře. Na hlavě měl velký sláměný klobouk s rolničkami, které najednou zacinkaly. „Tvé vnímání se zlepšilo. Co jiného čekat od mé vlastní krve.“ ozval se chladný mužský hlas, hovořící plynulou japonštinou. „Není to risk? Takto sem přijít?“ ptal se Aki. „Jako správný rodič, přeci musím přivítat svého syna, který právě dorazil ze školy.“ odpověděl mu Mokuto a položil mu na rameno ruku, omotanou celou v obvazech. Aki se zachvěl. Né strachem, ale nadšením, ale i smutkem zároveň. Nezmohl se však na žádná slova. „Měli bychom vyrazit. Všichni už netrpělivě čekají.“ usmál se Mokuto, když si rozepl svůj plášť. Pouliční lampy zablikaly, ozvala se hlasitá rána a modrý záblesk jako při úderu blesku. „Vítej doma, Aki!“ řekl Mokuto, když oba stály na nádvoří, před ohromným chrámem v japonském stylu. Strážní se ihned daly do pozoru a oba vešli dovnitř.
V odpoledních hodinách oba, Aki i Mokuto, seděli na střeše jejich paláce a koukali na město, rozléhající se dole pod horou, Aki se hlavou opíral o paži svého otce a zahleděl se k obloze. „Všechno nejlepší k narozeninám.“ vydal ze sebe po chvilce. Mokuto ho poplácal jemně po rameni a dál tam jen tak seděli. Za posledních pár let neměli vůbec možnost na takovouto chvilku. „Ona sem přijde, je to tak?“ zeptal se Aki. „Jo.“ odpověděl s povzdechem Mokuto. „Jednou ten čas přijít musí.“ dodal. „Myslíš, že ji teď zvládneš?“ ptal se dál a Mokuto jen zavrtěl hlavou. „To nejspíš ne.“ Aki sevřel ruku v pěst. „Kéž by mne na škole učily být silnější. Místo toho se tam učím jen jak si kouzlem, vyčistit hadr.“ zamumlal potichu a Mokuto se tiše zasmál. „Každý čaroděj se musí poprat se začátky, i když ho to nebaví. Zkus se nad tím zamyslet. Jak by jsi chtěl chodit po vodě, když se neudržíš na zemi? Jak chceš ovládnout sílu ohně, když se spálíš nad svíčkou?“ Aki se na moment zamyslel a Mokuto dál pokračoval. „Čím těžší a mocnější kouzlo je, tím je nebezpečnější pro samotného kouzelníka. Vyvolat oheň je snadné, ale ovládnout ho a donutit ho dělat to, co chceš, je něco úplně jiného.“ pak se na moment zamyslel i on. „Zkus si to představit na příkladu, že umět bojovat, to zvládne každý, při dostatečném tréninku. Ale vědět jak zasadit jednu smrtelnou ránu, to chce zkušenosti, znalosti a praxi. S mečem se dokáže ohánět každý, ale nepořezat se přitom, dokážou jen ti, kteří se tomuto umění věnovali už od základů, ať jsou sebevíc nudné.“ Aki pokýval hlavou. „Já to chápu. Nejde všechno hned.“ zamručel a Mokuto pak už jen dodal. „S trpělivostí, nejdál dojdeš.“ Takto tam seděli ještě pár hodin, když se za nimi ozval zvuk ťukání vysokých podpatků. „Tušila jsem, že vás najdu tady.“ zaradoval se ženský hlas. „Och, Kayoko.“ usmál se Mokuto a zvedl se na nohy. „Akiiii!“ zaječela radostí a rozběhla se k prckovi, kterého následně zvedla jako hadrovou panenku a přitiskla ho k sobě, div ho nerozmačkala. „Ale jsi nám vyrostl!“ usmívala se na něj a rukou mu rozcuchala vlasy, na což zareagoval tichým zavrčením. Pak pohlédla na Mokuta. „Zvědové se vrátily, velká rada tě už očekává.“ promluvila vážným tónem. Aki sklopil hlavu, čehož si všiml Mokuto. „Nebuď smutný, ty jdeš s námi!“ usmál se na něj. I samotnou Kayoko, tato slova překvapily. „Měl si přeci před měsícem narozeniny, takže, dodatečně, všechno nejlepší!“ zazubil se na něj a Aki párkrát zamrkal. „Já...já se mohu zúčastnit rady?“ vykulil na něj oči. „On se může zúčasnit rady?“ vykulila oči Kayoko. „Je přeci, taky Tyrson!“ usmíval se dál Mokuto, zatímco pomalu vykročil pryč.
Velká rada ostrova Koshiro, složená z nejvyšších představitelů velkých rodin a klanů, jenž obývají město Nigakure, v čele s rodinou Tyrson. Mokuto zasedl na nejvyšší stolici. Po jeho pravé ruce usedla Kayoko společně se svým mužem Tadashim z rodu Kenshin. Po levici, usedl Shin-zun, druhý Mokuto a bývalí vůdce ostrova. Dále následovalo několik starých mužů a jedna mladá žena, sedící na posledním místě. Aki se postavil vedle svého otce a byl docela nervózní ze všech těch pohledů, mířící na něj. „Začněme!“ pokynul Mokuto rukou. „Podle zprávy zvědů, kteří se nedávno vrátily, máme potvrzeno, co jste předpovídal. Nanami buduje nové síly, které bude chtít využít proti nám.“ začal s proslovem starý muž, kterého Aki nikdy předtím neviděl. „Netvoří jen další klony, ale vytváří nové tvory.“ dodal druhý muž, sedící opodál. „Nové tvory?“ optal se Mokuto. „Příšery jako z jiného světa. Podle zprávy, jsou to jakýsi mutanti, krvelačné stroje, které ji poslouchají na slovo.“ odpověděl muž a kolega sedící vedle něj ihned dodal. „Měli jsme proti ní vyrazit hned jak to bylo možné!“ Hned na to ho okřikl muž, sedící naproti. „ A nechat tak město nechráněné?!“ Z druhého konce se ozval další. „Ale rozhodně by jsme ji oslabily, teď nás zničí!“ zařval a bouchnul rukou do stolu. Za nedlouho vypukla hádka, takže se nedalo rozumět žádnému slovu. Aki se nahnul blíž k otci. „To je to tak pokaždé?“ optal se tiše. „Ani ne, todle je docela klidné.“ usmál se na něj a pohlédl k hádajícím se dědkům. „Tak dost.“ řekl klidným hlasem, ale hluk neustával. „Dost!“ zvýšil hlas a místností projel silný tlak, což Akiho dostalo do kolen. „Není čas na hádky! Musíme být jednotnější než kdy dřív.“ Hned na to nastalo hromové ticho. „Víme, jaké jsou počty její armády?“ zeptal se. „Nemáme přesný počet.“ dostal ihned odpověď. „Kdy můžeme očekávat útok?“ Na tuhle otázku však odpověď nedostal. Najednou do místnosti vstoupil další člověk. „S podporou Číny můžeme zapomenout. Nepošlou nám ani kousek chleba, natož nějaké lidi.“ řekl s povzdechem a posadil se ke stolu. „Co si o sobě vůbec myslí? Kdysi jsme byli jednotní, teď by nás předhodily vlkům.“ dodal další muž. „Mají strach. Síla Nanami je větší než v minulosti. Myslí si, že když se tentokrát proti ní nepostaví, tak je nechá na pokoji.“ dodal k slovům Mokuto. „Takže, jsme v tom sami.“ pokračoval v mluvě a přiložil si ruce k bradě. „Ať se všichni stáhnou do města. Ať už jsou na sebevíc důležité misi, budeme potřebovat každého člověka co unese zbraň.“ Nakonec, se ozval i Shin-zun. „Obrana města, byla pozměněna. Nyní musíme bojovat jako kdysi. Bez magie.“ V místnosti zavládlo ticho. „Bez magie?!“ ozvala se žena na konci stolu. „Štít, který chrání náš ostrov jsme změnily, aby nevpustil nikoho jako je Mokuto. V tomto případě, se to týká i Nanami, jelikož má mou sílu“ dodal Mokuto. „Co to znamená?“ zazněla další otázka. „Že poprvé po staletích, bude tento ostrov viditelný i mudlům. Pokud však někdo vyčaruje sebemenší kouzlo, vše se obrátí zpět a Nanami bude schopná znovu stát na naší půdě.“ odpověděl. „Upravily jsme i sloupy Tejō. Díky tomu jediný možný přístup na ostrov, bude z plání před velkou bránou.“ dodal a sledoval všechno kolem stolu. „Takže, jste dopředu rozhodl o místě střetu i způsobu boje. Aniž by jste se s námi poradil. Jak máme být pak jednotní, když si děláte co chcete?!“ zavrčelo na něj několik lidí u stolu. Mokuto se jen usmál. „Protože mohu...“ a pohlédl na něj očima, před kterými všichni utichly. „Měli bychom, začít s přípravami. Ať jsou všichni připraveni. Zabezpečte tajné východy pro případnou evakuaci občanů. Každý ať nechá magické zbraně doma. Nesmíme riskovat. Je nás málo, vždy nás bylo málo a vždy jsme se její silám ubránily. Tak tomu bude i tentokrát!
O dva dni později
„Zajímalo by mně, proč se vždy, všechno musí dít v létě?! Kamarádi jsou u vody a já se zase chystám přežít.“ zamrmlal Aki, zatímco si zkoušel novou zbroj. Jeho matka ho jen pohladila po vlasech a bez jediného slova odešla. „Kdyby jednou promluvila, to by byla má smrt.“ zasmál se pro sebe Aki. „Máš dobrou náladu?“ ozval se otcův hlas. „Vyděsil jsi mně!“ polekal se Aki. „Copak, nemáš čisté svědomí?!“ zasmál se. „Co myslíš? Jak to nakonec dopadne?“ ptal se, zatímco se prohlížel v zrcadle. „Nemysli teď na takové věci. Až ten čas přijde, pak se uvidí.“ odpověděl Mokuto a posadil se na zem. „Chtěl jsem ti jen říct, že ty do boje nepůjdeš.“ řekl po chvilce a Aki se na něj velice pomalu otočil. „Cože?!“ zamračil se. „Zase mám sedět tady? Chci bojovat! Chci chránit svůj domov! Není to přece úkolem naší rodiny?!“ vztekal se Aki. „ Já tě chápu. Ale jsou i jiné věci, co má naše rodina na starost. Například ochrana lidí.“ odpověděl klidně Mokuto. „Myslel jsem, že mi víc věříš. Že konečně uznáš, že jsem připravený!“ zamračil se znovu Aki. „Já vím, že jsi! Vím, že jsi ochoten pro vesnici položit svůj život. Jsi opravdový Tyrson.“ Pomalu se k němu přiblížil a přitiskl své čelo na to jeho. „Ale já nejsem na tvou smrt připraven. Jsi jediná naděje naší rodiny. Ty musíš žít!“ zašeptal a zvedl se na nohy. „Budeš doprovázet občany do tunelů. Musíme evakuovat všechny.“ řekl přísným hlasem. Aki už chtěl znova namítat. „Neříkám ti to jako tvůj otec, ale jako tvůj vůdce! Splň rozkaz!“ zavrčel Mokuto. Najednou se rozezněly poplašné zvony a do místnosti vtrhnul voják. „Můj pane! Brány Sen Hako…otevírají se. Jsou jich tucty!“ vykoktal ze sebe a Mokuto ihned vydal rozkaz k mobilizaci všech jednotek a rozmístění se před bránou. Nakonec počkal, až všichni odejdou a v dlani se mu zjevil černý motýl. „Všechno jde podle plánu. Buď připraven, otče!“ zašeptal k motýlovi a ten jen zatřepotal křídly a rozletěl se pryč. Oblečen do své zbroje, s mečem u pasu a dalšími dvěmi krátkými meči na zádech se postavil na balkón. „Aki má pravdu...proč se vždy všechno děje v létě?“ usmál se a odrazil se od zábradlí balkónu.