Anglie léto 2017
Aki svíral oběma rukama cvičný, dřevěný meč a stál v bojovém postavení. Jeho kimono bylo celé propocené a ruce se mu třásly. Z koutku úst mu tekla kapka krve a vypadal velmi vyčerpaně. „Pokračuj.“ zavelel Yumichika. Aki se pomalu rozběhl proti němu a pokračovali v jejich vzájemném cvičném boji. „Jsi sice rychlejší, ale..“ Najednou Yumichika zablokoval jeho útok svým mečem a podkopl mu nohy, čímž Aki skončil na zemi. „Tvé pohyby jsou stále neohrabané. Soustředíš se pořád na jednu část těla. Musíš sledovat co dělají mé ruce i nohy. Tak dokážeš zjistit, co má tvůj nepřítel v plánu udělat.“ Aki se vyškrábal zpět na nohy a vyčerpaně pokýval hlavou. „Znovu!“ zavelel Yumichika. Takto to pokračovalo dalších několik hodin. Slunce bylo už na vrcholu, což znamenalo, že oběd už bude co nevidět přichystaný. Aki se utíkal opláchnout a převléct. Všichni tři, Aki, Yumichika i Elizhabet seděli u stolu a vychutnávali si vydatný oběd. „Přišla zpráva z Nigakure.“ ozvala se Elizhabet a pohlédla směrem k Akimu, který do sebe cpal velké porce rýže. „Rodiče se na tebe přijdou podívat.“ usmála se na něj a ten se div neudusil. „To, to vážně?!“ podíval se směrem k babičce, která přikyvovala hlavou. „Tak to abychom přichystaly něco pořádného.“ zaradoval se Yumichika a taktéž pohlédl na svého vnuka, který měl ve své tváři náznaky obav z toho, co ho nejspíš bude teď čekat. „V tomto lese je poměrně velké množství zvěře. Aspoň si procvičíš lov.“ usmál se na něj a Akimu jen klesla hlava, se kterou pak jen pokýval. „Jasně, co jiného mi zbývá.“ povzdechl si.
Aki kráčel lesem v tmavě zeleném úboru, velice podobným těm, co nosívají ninjové. V levé ruce svíral dlouhý luk. Procházel mezi stromy mírně skrčen a skoro neslyšně. Očima sledoval okolí a hledal kořist, kterou by mohl zdolat. Schoval se za strom a zaposlouchal se do okolních zvuků. V dálce popraskaly popadané větve. Mladá srnka si to nakráčela k místu, kde rostlo několik hřibů. Aki se velmi pomalu přesunul do lepší pozice, přikrčen k zemi. Věděl, že i když se teď zvíře věnuje obědu, přesto si dává pozor na vše co se kolem ní děje. Sebemenší chyba by ji mohla vyplašit. Namířil připraveným šípem ke zvířeti a pomalu natahoval tětivu. Nefoukal skoro žádný vítr, ideální počasí na lov. V prostoru nebylo mnoho stromů a měl svou kořist přímo před sebou. „Tak to by stačilo!“ Ozval se hrubý mužský hlas. Samozřejmě srnka se vyplašila a utekla pryč. Aki se tak soustředil na cíl, že si nevšiml, že za ním kráčeli dva muži v jakési uniformě. Mírně se na zamračil k místu, kde ještě před chvílí stála srna. „Co si myslíte, že tady děláte?!“ zavrčel policista. Aki se pomalu postavil a otočil se k nim. Ti se docela zarazili nad tím, že je to ještě mladý hoch. „Dostali jsme sice hlášení, že v tomto revíru se ztrácí zvěř, ale..Že by za tím mohlo dítě, to by mě nenapadlo.“ říkali si muži mezi sebou. „Cožpak vy mladí se už neumíte jinak zabavit, než jen dělat problémy?!“ zavrčel policista na Akiho. Ten ho jen mlčky sledoval a neodpovídal. „Halo?! Rozumíš anglicky?“ ptali se ho dál a Aki je dál ignoroval. „To jsou ti imigranti. Dovalí se sem, neumí náš jazyk, neznají naše zákony.“ Bavili se mezi sebou policisté. „Jen dělaj problémy“ Přikyvoval druhý policista. „No nic, půjdeš tedy s náma.“ Natáhl ruku k Akimu a ten mu ji svou odstrčil. „Nesahej na mne mudlo!“ zavrčel Aki. „Tak ty umíš mluvit!“ podivil se policista a pak se hned zamračil. „Co to máš za vychování? Nevidíš, že jsme policie? Kde jsou tvý rodiče?!“ Aki jim však zase odmítal odpovídat. „Jménem zákona, půjdeš s námi!“ zavrčel druhý policista, ale Aki se rozhodl jít jiným směrem. Znovu k němu natáhl ruku, že se ho pokusí čapnout, ale Aki, díky svému výcviku, byl mnohem rychlejší. V pravé ruce se mu velice rychle objevil nůž. Udělal rychlý úkrok a nůž skončil v policistově krku. Ihned levým kolenem ho udeřil do podbřišku, čímž ho donutil se sehnout. To už měl natáhnutou tětivu na svém luku a zpoza policistova krku vyletěl šíp, který projel hlavou druhému policistovi. Trvalo to asi čtyři sekundy a už oba leželi u Akiho nohou. Ten nad nimi stál a povýšenecky je sledoval. „Mudlové...odporná to zvěř.“ zavrčel nad mrtvolami. Pak ale několikrát zamrkal a uvědomil si, že je vlastně zabil a teď je musí uklidit. Nebál se tak, že by ho vystopovali další mudlovštví ochránci zákona, ale toho, že rodina určitě nebude moc ráda, že jim přidělal další starosti.
„To bylo dobrý!“ Aki se rychle rozhlédl kolem, aby zjistil kdo tu na něj mluví čínsky. „Nahoře“ ozval se smích. V korunách okolích stromů, posedávala tlupa mužů s Asijskými rysy. „Co jste zač? A proč jste na stromech?“ optal se Aki plynulou čínštinou. Hned na to se objevili kolem něj. „Japonec co mluví plynule kantonsky? To je mi ale překvapení.“ zasmál se muž, nejspíše asi nějaký vůdce skupiny. U některých si všiml hůlek, takže mudlové to rozhodně nebudou. Při bližším pohledu na muže si Aki všiml tetování na levé tváři. „Ale co bychom nečekali od Tyrsona, co?“ mrkl na něj. „Vy, víte kdo já jsem?“ optal se Aki. „Ještě aby ne.“ odpověděl mu muž. „Naše národy byli přeci kdysi velkými spojenci.“ usmála se na něj, ale Aki se na něj dál díval podezřívavě. „To je sice možné, ale to stále nevysvětluje proč jste tady.“ řekl a udělal menší úkrok dozadu, přičemž pevně sevřel svůj luk. Několik mužů se začalo zajímat o ležící mrtvoly mudlů. Kroužili nad nimi svými hůlkami, přičemž se těla začala rozkládat a půda pod nimi je začala vstřebávat do sebe. „Přeci pro tvou ochranu.“ pokrčil rameny muž a Aki jen povzdechl. „To je ale dosti divné.“ Aki se na něj dlouze zadíval a mírně se zamračil. „Vy jste z klanu Zhou z jižního Kantonu. Vy jste vždy byli proti nám.“ Aki se zapřel nohama o zem. „Ach, to jsem taky nečekal, že dítě jako ty o nás bude vědět.“ povzdechl si muž. „To tetování je vyobrazeno v listinách nepřátel. Každý Tyrson ji musí znát zpaměti!“ Akiho pohled přeskakoval z jednoho na druhého. Byl v značené přesile. „Klan Zhou je známý tím, že pomáhal Nanami a dokonce i zde v Evropě, jste pomáhali Vol...“ Muž ho hned zarazil. „Pšš...to se přeci neříká! Nosí to smůlu.“ usmál se na něj. Aki se odrazil od země, ale ihned ho zezadu někdo popadl. Rukou ho chytil pod krkem. Odzbrojili ho od jeho luku, který hned zlomili. „Tak když jsi tedy tak chytrý, tak asi víš co teď s tebou bude.“ zahleděl se na něj vůdce a Aki ještě několikrát sebou škubl, snažíc se vymanit ze sevření. „Svažte ho!“ zavelel.
Vyšly z lesa na louku. Aki měl svázané ruce za zády a nuceně je následoval. Ještě že si nevzal hůlku, už by ji určitě měl zlomenou. „Kam to jdeme?“ optal se jich. „Ticho!“ okřikl ho jeden, co šel hned za ním a rukou ho postrčil, aby přidal do kroku. Najednou se první zastavil a zvedl zaťatou pěst. „Někdo nás sleduje.“ řekl potichu ostatním. „Jsou to Tyrson?“ ptal se další. „Ne, ten jejich pach bych cítil na míle daleko. Je to někdo jiný.“ Přichystali si své hůlky a rozmístili se kolem. „Tímto směrem!“ ukázal jeden na východ. „Né, teď tam!“ ukázal druhý na severní stranu. „Myslím, že spíše tam.“ ukázal Aki prstem na severovýchod. Všichni se na něj otočily a Aki pomalu stáhnul ruku dolů a dal ji znova za záda, tváříc se, že je stále spoutaný. „Proboha, svažte ho pořádně!“ zavrčel vůdce skupiny. Cítil jak jeho ruce pevně sevřel provaz. Najednou jim pod nohama explodovala kouřová bomba a celé okolí se zahalilo dýmem. Aki pocítil, jak ho někdo popadl za paži a najednou už stály před malým domkem. Žena ho zatáhla dovnitř a zavřela za sebou dveře. „To je už podruhé, co jste mi pomohla.“ usmál se Aki a pohlédl na ženu ,kterou už jednou potkal v lese. „Chceš pomoci s těmi pouty?“ optala se opřená o dveře. „Ani ne.“ usmál se Aki, přičemž provaz padl na zem a on si promnul svá zápěstí. „Děkuji vám! Ale teď půjdou i po vás.“ zadíval se na ni. „Měl bych jít domů, to ohlásit. Rodina by vám zajistila bezpečí.“ Aki se rozhlédl po temné místnosti, když zaslechl cvaknutí zámků ve dveřích. Hned na to se v místnosti začaly zapalovat louče a svícny. Všude na zdech byli fotografie, které moc dobře poznával. Byl na nich on i jeho otec. Fotky otce v mladistvém věku a všechny byli propíchané jehlami nebo noži. Za ním byl na zdi namalován znak rodiny Tyrson potřísněný krví. Nad znakem pak byla malba lidské lebky, z jejíž úst vystupuje dlouhý had, který udělal ze svého těla smyčku. A právě jeho hlava jakoby útočila na znak jeho rodiny. „Nikam nepůjdeš.“ ozval se ženský hlas.