Nigakure
„Pane? Nepřátelé prorazily ochranou bariérou!“ ozval se muž v černé kožené zbroji, která měla na hrudi a ramenou stříbrné kovové pláty. Vlasy měl hnědé, dlouhé a uvázané do copu. U pasu měl připnutou katanu a wakizashi. Na levé paži měl pouzdro, ve kterém byla schovaná hůlka. „Kolik?“ ozval se Mokuto. Ten seděl na své dřevěné stolici v hlavním sále. Za ním vyselo tmavě zelené látkové plátno se znakem rodiny Tyrson. „Nejméně pět tisíc na jihu. Ze západu se stále vynořují. Zatím jsme jich napočítaly kolem čtyřiceti tisíc.“ odpověděl muž. Měl sklopený zrak k zemi na znak úcty před svým pánem. „Jak to ona dělá?“ zeptal se Mokuto, spíše sám sebe. „Pane?“ ozval se muž. „Jestli se nemýlím, tak to jsou klony?“ optal se muže Mokuto. Ten jen přikývl hlavou. „Zdá se, že se vrátila.“ dodal. Muž se tvářil velmi nervózně. „Nepředbíhej.“ umlčel ho Mokuto. „Ještě to není jisté. Ale sám musím uznat, že důkazů je mnoho.“ povzdechl si. „Ještě je tu jedna věc.“ ozval se znova muž a po čele mu ztekla kapka potu. „Zachytily jsme velkou aktivitu v lese.“ Nastalo chvilkové ticho. „To není možné.“ odpověděl překvapeným hlasem Mokuto. „Chápu.“ dodal po chvilce a povzdechl si. „Ať se lidé ukryjí do krytů. Zabezpečte jižní bránu. Na západní hradby ať se shromáždí co nejvíce jednotek. Osmý a devátý oddíl pošli na východ za mnou. Já se postarám o to, co vyjde z lesa. Ať vyšlou zprávu na ústředí. Asi budeme potřebovat posily. A hlavně...povolej všechny zpět domů!“ rozkázal Mokuto a postavil se ze svého trůnu a otočil se k balkónu. „Shino!“ zavolal ještě na muže, který už byl na odchodu. „Neměj s nimi slitování!“ dodal a muž se hluboce uklonil a pak utekl pryč. Mokuto vstoupil na balkon svého sídla, postaveného na jediné hoře tohoto ostrova. Pod ním se rozléhalo mohutné město Nigakure. „Po rocích klidu se zlo vrátilo.“ řekl ve chvíli, když se za ním objevila čtveřice lidí. Žena, v tmavě modrém kimonu s třešňovými květy. „Kayoko-sama“ oslovil ji. Byla to jeho teta, která svůj pravý věk a staří ukrývala pomocí kouzel, tudíž vypadala stále mladě. „Tadashi-san“ oslovil svého strýce. Postaršího muže, který stál po boku své ženy Kayoko. Měl na sobě světle hnědé kimono s tmavohnědým pláštěm s bílým kanji, které označovalo rodinu Kenshin. „Nibori-san“ oslovil muže se středně dlouhými, černými vlasy a věkem přibližně stejným jako měl Mokuto. Taky to byl jeho o tři roky starší bratr. „Dědo“ usmál se na starého muže, opírající se o černou, dřevěnou hůl. V ústech držel zapálený doutník a pomalu z něj potahoval a vydechoval dým. Z venčí se ozval zvuk zvonu, který sloužil jako hlásič poplachu. „Každý určitě víte co máte dělat.“ usmál se na ně Mokuto a sledoval jak se k němu blíží Kayoko. Poplácala ho jemně po tváři. „Co myslíš? My se tu neflákáme jako ty!“ vyplázla na něj jazyk a pak mu položila ruku na rameno. „Konečně se něco děje. Už jsem myslela, že nudou umřu.“ zašeptala a Mokuto se jen usmál. „Dejme se tedy do práce!“ Hned jak to dořekl tak všichni bleskurychle zmizeli. Mokuto pak zamířil na konec chodby, kde stály železné dveře, jenž byli poseté železnými hady. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Pak na dveře položil svou dlaň a železní hadi ožili. Pomalu se proplétali mezi sebou, až nakonec vznikl průchod dovnitř. Mokuto vstoupil do místnosti plné zbraní, polic se svitky a knihami a dalším vybavením. Úplně vzadu, byli další zbraně uzavřené do jakýchsi neproniknutelných bariér. V takové bariéře se nacházela i jedna kniha, velmi stará a podle tloušťky i velmi obsáhlá. Mokuto si vzpomenul, jak zde trávil celé měsíce zavřený a studoval tuto knihu plnou prastarých kouzel a té nejčernější magie. Teď ho však zajímaly jen dvě věci. Jeho vlastní zbroj a meč, které zde měli své místo.
Bylo možná kolem půlnoci a z nebe se snesly první kapky deště. Na hradbách stálo mnoho mužů a žen, připraveny bránit svůj domov. Mokuto asi se stovkou mužů v těžkých brněních a s různými zbraněmi, stály na hradbách u lesa. Dole pod hradbami, v ulicích města stály připraveni lučištníci. „Buďte stateční, buďte nemilosrdní.“ vydal ze svých úst Mokuto, když se ozvalo hlasité zvuky šustění křoví z lesa. V dálce ze západu bylo až sem slyšet hlasitý pochod tisíců mužů. „Mnoho z vás boj nezažilo. Mnoho z vás nemělo na svých rukou krev nepřítele. Vzpomeňte si však, na svůj výcvik!“ zakřičel na ně a všichni se dali do bojové pozice. Nastalo však ticho, jen Mokuto občas zaslechl jakési zvuky klepet a podivné švitoření. „To ne! Pryč z hradeb!“ zavelel, ale to už jeden voják za druhým padali k zemi mrtvý. Těla měli poseta malými, tenkými jehlami. Mokuto udělal rychlou otočku a seskočil z hradeb. Musel přitom odhodit svůj plášť, který nechal nahoře jako návnadu, aby jehly nezasáhly jeho, ale plášť. „Palte!“ rozkázal okamžitě a vojáci natáhly prázdné tětivy svých luků. Ihned se na nich objevily modře zářící šípy, které, když vystřelily, tak se ve vzduchu rozdělily na dva. „Všichni odsud pryč! Utíkejte!“ To už Mokuto držel v ruce svou hůlku a odrážel salvy jehel, které zde dopadali. Přes hradby se valila hromada šesti-nohých tvorů, jejichž hlava připomínala hlavu skřeta s velmi špičatými zuby. Namísto ruk, měli klepeta, ze kterých vystřelovali jedovaté jehly, které člověka zabily do pěti sekund. Byli malý, měřily tak maximálně 60 centimetrů na výšku. A přesto to byl nejnebezpečnější tvor, který obýval tento ostrov. Ani Mokuto nedokázal všechny jehly zastavit a spoustu dalších jeho jednotek padlo. Když už byli všichni pryč, mohl se konečně Mokuto zastavit a svou hůlkou mávl několikrát ve vzduchu. Přitom z hůlky vyletěl proud ohně, který stále nabýval na síle. Za moment byla celá hradba v plamenech a všechny tyto tvorové spáleni. Mokuto sledoval kolem sebe tu spoušť. Nikdy by nečekal, že se někdy někomu podaří přemluvit Ki‘Aji k boji. Prastaří tvorové, kteří i když na to nevypadají, tak jsou velmi inteligentní a nikdy, až doteď, se nepřidaly na žádnou stranu. V dálce se ozvaly exploze a křik. „Tak už to opravdu začalo...“ řekl si pro sebe a ještě chvíli zde zůstal, aby tuto oblast zabezpečil. V tom však ucítil, že se ve městě objevil někdo další. „Otče, Aki.“ usmál se a pak se zarazil a otočil svůj pohled směrem do města. „Matko?“
Comments