Vzduchem se nesli hlasité výbuchy, řev a kouř. Mnoho budov bylo v plamenech a na zemi leželo spousta mrtvých vojáků a občanů vesnice. „Aki! Drž se blízko.“ zavelel Yumichika, který už držel svou světlou hůlku v ruce. Elizhabet stála po boku Akiho a položila mu ruku na rameno. Věděla, že je to jeho první zkušenost s něčím takovým. „Odvedeme ho domů, tam bude v bezpečí.“ řekla vážným hlasem a všichni tři se vydali ulicí směrem na sever. Když se dostali na hlavní ulici, naskytl se jim nepěkný pohled. Mnoho bezvládných a spálených těl leželo na zemi a trojice zpomalila svůj postup. „Kdo to mohl udělat?“ ptal se Aki roztřeseným hlasem. „To je zvláštní. Podle všeho se bojuje na třech místech, na okraji vesnice. Jak se dostali sem?“ ohlížel se Yumichika. „Tak daleko se mohla dostat jen jedna osoba.“ dodala Elizhabet, ale její muž ji hned přerušil. „No tak! Je mrtvá! Všichni jsme to viděly.“ Dali se znova do pohybu, když v tom ze země vyskočilo několik lidí ve zbrojích. „Co to?!“ zarazil se Aki a zastavili se. Neznámí lidé se proti nim rozběhli a Yumichika s Elizhabet okamžitě vypálili své kletby. Přesto, že se trefili přímo do nich, nic se nestalo. Ozvalo se hlasité povzdechnutí Yumichiky. „Jsou to oni...“ dodal po chvíli. „Proč vypadají všichni stejně?“ ptal se Aki, který si této zvláštnosti všiml. „Vezmi Akiho do bezpečí!“ rozkázal Yumichika, schovávající svou hůlku. Postavil se do bojové pozice a v jeho rukou se objevilo několik vrhacích nožů a v druhé jeho dlouhý meč. „Já je zdržím!“ dodal odvážným hlasem a Elizhabet už táhla Akiho do bočních ulic. „Neboj, on to zvládne.“ řekla, když si všimla Akiho ustaraného výrazu. „Co jsou zač?“ ptal se po chvíli. „Jsou to klony. Nechutný výtvor té prokleté čarodějnice.“ odpověděla Elizhabet a začala zpomalovat. „Co se děje?“ Sledoval svou babičku, která se začala rozhlížet kolem sebe. „Je tady...“ dodala potichu. Její ruka, svírající hůlku se lehce třásla a Aki se rozhlížel všude kolem sebe. Nikoho ale neviděl. „K-kdo je tady?!“ pohlédl na svou babičku, která nevypadala zrovna bojácně. Někde za sebou zaslechl hadí zasyčení. Když se tam podíval, nic tam nebylo. Z druhé strany se ozvalo ženské zachichotání. Ihned se k místu otočil. „Soustřeď se Aki!“ Okřikla ho Elizhabet. „Vzpomeň si, co tě učil Mokuto.“ zavrčela a namířila hůlkou před sebe. „Chi chi…tak slabý...tak bezmocný...tak mladý!“ ozval se mu v hlavě ženský hlas. Další zasyčení a pak se ze stínu vynořil velký bílý had se stříbrnýma očima. Plazil se pomalu a když už byl blízko, had se zničeho nic změnil na člověka. Přesněji na ženu v sněhově bílém kimonu, světlými, upravenými vlasy a stříbrnýma očima. Měla dlouhé, upravené nehty a pro Akiho to byla ta nejnádhernější žena, jako kdy viděl. Žena vypadala velmi mladě a její vzhled ho zcela zhypnotizoval. Pomalými kroky se vydal k ní a někde vedle sebe uslyšel tlumeným hlasem volání „Aki! Nedívej se na ni! Nesmíš se dívat na její tvář!“ Slova však ignoroval a pokračoval dál. Hned na to schytal velmi silnou ránu do zad, která ho srazila k zemi. Díky tomu se vzpamatoval a když se chtěl postavit, znova zaslechl toto upozornění. Ihned se doplazil zpět k babičce, kde se postavil a už svůj pohled nevěnoval obličeji té ženy. „Cožpak mi nedovolíš si trošku pohrát? Má milá evropanko?“ zachichotala se žena. „Ty jedovatý hade! Vrať se do podsvětí, odkud jsi přišla!“ Elizhabet okamžitě švihla svou hůlkou, ze které vyletěl paprsek zeleného světla. Žena jen pozvedla svou ruku, ve které zničeho nic držela hůlku. Avšak byla velice zvláštní. Nebyla vůbec rovná, ale pokřivená v několika místech. Jakoby to byl jen obyčejný klacek, který vzala někde v lese. Kletba se od ní odmrštila někam pryč. „Po tolika letech se vidíme a ty jsi hned tak zlá?“ žena se znova zachichotala a neprovedla žádný protiútok. „Jak se má můj milovaný?“ znova se zeptala a pomalu zamířila k nim. „Určitě se zde brzy objeví! Zabil tě jednou, zabije tě znova!“ Elizhabet byla velice agresivní vůči této ženě. Aki vůbec netušil o koho se jedná, ale po chvilce mu to začalo docházet. „Mě nikdo nezabije! Samotná smrt se mne bojí. Smrt mě miluje!“ Smála se žena. “A kdopak je tento mladý klučina?“ To už se na ženu řítila další smrtící kletba, kterou taktéž bez jakýkoliv problémů odrazila, jakoby to bylo jen obyčejné kouzlo studenta prvního ročníku. Najednou žena vyjekla. „Ne! Neříkej mi, že je to jeho syn!“ zachichotala se při pohledu na Akiho. „Měl by jsi se polepšit, tvůj otec byl ve tvém věku silnější!“ Žena se sehla k zemi a zahleděla se na mladého Akiho. „Ty..Ty jsi Nanami?“ ozval se vystrašeně Aki. „Oh! Ty znáš mé jméno?“ Následovalo další zachichotání. Pro Akiho to byl šok. Znal toto jméno, ale věděl, že patří už dávno mrtvé čarodějnici. „Bohužel, stojíte mi v cestě“ Usmála se na ně Nanami a mezi ní a Elizhabet začala létat jedna kletba za druhou. Elizhabet se dokázala nějaký čas bránit a zároveň vést protiútok, ale bohužel pro ní, už je to dlouho co byla v nějakém souboji a její schopnosti se oslabily i se stářím. Na druhou stranu, Nanami se ani nezapotila a nakonec svého protivníka zasáhla omračující kletbou, přičemž to Elizhabet odmrštilo pryč. „A co s tebou?“ Hůlka Nanami se zamířila na Akiho a ten udělal krok dozadu. „Mokuto by se asi moc nepotěšil, kdybych mu zabila syna.“ zachichotala se a pak se jakoby zarazila. „Co...co to?“ Její hlas se zachvěl. „Co jsi zač?!“ Aki viděl jak se její hůlka třese a po chvíli zacítil známou vůni. Nanami hlasitě zasyčela a vycenila své ostré zuby. Nakonec se znova změnila v hada a velice rychle se odplazila pryč. Aki padl na kolena a za nedlouho mu někdo položil ruku na rameno. „Matko...“ Fialovo-vlasá žena ho políbila na čelo a pomohla mu vstát, následně se probudila i Elizhabet.
„Nepřátelé prolomili obranu a míří do centra! Jejich počet se nám podařilo snížit.“ Před skupinou ozbrojených mužů stál další muž, v trochu jiné zbroji a zrovna dával rozkazy. „Pátý oddíle, máte na starost dostat z bojiště všechny zraněné! Monitorujte oblast a podejte hlášení o postupu nepřátel!“ V tom se rychle otočil, když zaslechl zasyčení. Spatřil před sebou jen otevřenou velkou hadí hlavu, která se mu zakousla do obličeje. Svým silným stiskem mu prorazil lebku a ihned se zaměřil na zbylé jednotky, které se zbaběle daly na útěk. Velmi rychle se plazil mezi nimi a každého velice rychle zabil. Poslední z nich, velice mladý muž, upadl a vystrašeně se ihned otočil směrem k hadovi. Na místo něj tam stála ta nejnádhernější žena, jakou kdy viděl. Její krása byla tak velká, že doslova oněměl. „Kam to utíkáš, fešáku?“ mile se na něj usmála a když už byla blízko něj, políbila ho na rty. Muž se už ani nepohnul a omámeně sledoval ženu před sebou. Po jejím polibku už jen pocítil chvilkou, ale silnou bolest na srdci a pak už jen tmu. Bezvládné tělo pak žena překročila a jazykem si olízla rty. „Překvapuje mě, že ještě žijete.“ pomalu se ohlédla a podívala se na starého muže v černém kimonu, opírající se o dřevěnou hůl. Byl docela shrbený a přes ramena měl přehozené tmavé haori. Upřeně ji sledoval a po chvilce spustil klidným hlasem. „I když jsem už vrásčitý a starý, věř, že se nenechám porazit takovým slizkým hadem!“ Shodil ze sebe haori a udeřil svou holí o zem. Okolí se začalo otřásat a vzduch doslova vibroval. „Nanami…nevím jak jsi se vrátila ze světa mrtvých, ale velice rád tě tam vrátím!“ Ze své hole tasil meč a kolem jeho těla se okamžitě objevily ohromné plameny. Nanami si znovu olízla rty a pousmála se. Její ruka už svírala svou zvláštní hůlku a připravila se k boji. „Ve vašem věku by jste měl už odpočívat, nebo být už mrtvý!“ zachichotala se a namířila hůlkou. „Pane Shin-zune...Na co ještě čekáte?“ vycenila své krásně bílé zuby. Shin-zun dupl svou nohou, přičemž se zem pod ním okamžitě rozdrtila. Celá ulice se zaplnila obrovskými proudy ohně, které se vytvarovaly do dračích hlav a zamířily přímo na Nanami. Její ruka ladně mávla hůlkou a vytvořila kolem sebe jakousi vodní kopuli, do které oheň narazil. Ulice se zaplnila párou a starý muž okamžitě zaútočil s blízka. Ostří jeho meče prosvištělo kolem její tváře. Hned na to si všimla, že stařec v druhé ruce svírá svou kouzelnickou hůlku. Okolo nich se rozprostřelo mnoho silných kouzel. Po stěnách budov prolétaly výboje blesků, silný vítr vznesl do vzduchu prach. Byl to vyrovnaný boj a ani jeden ještě tomu druhému neuštědřil ani jeden zásah. Oba stáli pár metrů od sebe a ani na jednom nebyla vidět známka únavy. Nanami se začala velice hlasitě smát. Spíše to byl záchvat smíchu. „Tak dlouho jsem čekala na takovou zábavu!“ Její stříbrné oči zaměřily Shin-zuna. „Ale přeci si to nemohu užít samotná!“ vycenila zuby a z nebes se snesl ohromný, okřídlený tvor, připomínající draka. Jeho řev vyvolal zvukovou vlnu, díky které i Shin-zun na moment zavrávoral. Byl ohromný, dvakrát tak velký jako obyčejný drak. Jeho křídla byla potrhaná a jeho tvrdá kůže černá jako uhel. „Líbí se ti můj mazlík? Už jsi se sním střetl...Pamatuješ se?“ smála se Nanami. „Tehdy jsem tě málem dostala.“ Dodala a stařec jen pevněji sevřel svou hůlku a meč, připraven se znova utkat s tímto mocným tvorem. „Nyní na to, ale nebudu sám!“ Vedle něj se postavila mladě vypadající žena s velkým výstřihem, kovovými rukavicemi na rukou a zběsilým úsměvem na tváři. Z další ulice vyšel Yumichika a na střeše jedné budovy seděl černovlasý muž, jehož tvář vypadala velmi klidně. „Yumichiko, Nibori a Kayoko...ukažme jí, jak se chováme k nezvaným hostům!“ zavelel Shin-zun. Ohromný drak znovu zařval a z jeho tlamy vyšlehl silný žár, který se po chvilce změnil na hustý dým a ten se okamžitě zažehl a změnil se na velmi prudký a obrovský plamen, který se rozprostřel i do okolních ulic. „Jsi silný to ano, ale neohrabaný.“ řekl Nibori, sedící na hlavě toho tvora, kterou rukou poplácal. Tiše si povzdechl a velice rychle zmizel, neboť se tvor začal ohánět a bořit svou hlavou okolní budovy. „Připrav se.“ pohlédl Shin-zun na Kayoko a ta na něj mrkla. Když se tvor uklidnil a znova zaměřil svůj pohled na starce, ze země se vynořil velký kus kamene, který ho trefil přímo do tlamy. Yumichika s Niborim začaly tvora bombardovat různými kouzly. To tvora donutilo vzlétnout do vzduchu. Udělal menší oblouk a pak střemhlav zamířil zase dolů, mířící na Shin-zuna, který stál stále na místě a vyčkával na správný moment. Drak byl už jen pár metrů a vůbec neměl v úmyslu zastavit. „Teď!“ řekl klidným hlasem stařec a před ním se bleskurychle objevila Kayoko s napřaženou pěstí. Její kovová rukavice zářila modrou aurou a vydávala tenký, písklavý zvuk. Udeřila tvora přímo do tlamy a na moment jakoby z místa zmizel všechen zvuk. Na to se ozvala ohlušující rána a okolní stavby se vypařily. Úder na moment draka odmrštil a nakonec se i on vypařil. Mraky, které zahalovaly noční oblohu se roztrhly a tento těžký souboj skončil velmi rychle. Úsměv ze tváře Nanami na moment zmizel, ale byl to opravdu jen moment. Začala se zase hlasitě smát. „Konečně! Už se blíží!“ zaradovala se. „Má pravdu.“ chopil se slova Shin-zun. „Přenechám tento souboj mladším.“ dodal a otočil se Nanami zády. V ten moment kolem něj prošla další postava směřující k Nanami. „Zase vezme veškerou zábavu pro sebe!“ vyplázla jazyk Kayoko. Oči Nanami zazářily radostí. „Nibori, zůstaň zde pro případ potřeby….Yumichiko, zkontroluj Elizhabet a Akiho...jsou zde nedaleko. Kayoko...“ stařec pohlédl na svou dceru. „Ty víš co máš dělat.“ Kayoko se velice rychle rozběhla směrem k dalším bitvám nedaleko odsud. „Vítej, můj milovaný!“ radovala se Nanami. „Zbav nás toho hada…Mokuto!“ zavrčel Shin-zun.