„Chyběla jsem ti?“ zachichotala se Nanami a doplazila se k Mokutovi skoro jako had. Obtočila se kolem něho a rukama se zavěsila kolem jeho krku. Mokuto se jen díval před sebe s kamenným výrazem ve tváři. „Určitě jsi se nudil.“ vyplázla jazyk a culila se. „Proč nic neříkáš?“ ptala se dál. „Prý jsi založil vlastní rodinu. Potkala jsem tvého povedeného synka.“ Mokuto otočil svůj pohled na Nanami. „Byl docela zklamáním.“ znova se zaculila. „Nedosahuje tvých hodnot.“ Ozvala se hlasitá rána, její tělo se změnilo v prach a z Mokutova těla zasršelo několik elektrických výbojů. „Nemusíš mít strach, je v pořádku.“ ozval se ženský smích. Nanami seděla na kameni opodál a omotávala si vlasy na prst. „Stále jsi tak tichý. Děláš mi starosti.“ Mokuto namířil svou hůlku. „Nevím jak jsi se vrátila k životu. Nevím, jak se ti sem podařilo proniknout...zase. Ale porušuješ zákony přírody. To co odešlo, nemůže být navráceno.“ promluvil se stále nahozeným kamenným výrazem. Nanami si povzdechla a postavila se. „Jsi zase nepříjemný. Tak dlouho jsme se neviděly.“ Naklonila hlavu na stranu. „Tak, asi začneme, co ty na to?“ Jen co to dořekla, z její hůlky vyšlehl paprsek zeleného světla mířící na Mokuta. Z jeho hůlky vyletěla stejná, smrtící kletba a oba paprsky se střetli v půli cesty.
„Aki, utíkej domů!“ zvolala Elizhabet a zastavila se. „Já musím najít tvého dědu, mám zlý pocit.“ Aki se taktéž zastavil. „Buď opatrná!“ odpověděl jí a Elizhabet se rozběhla do postranní ulice. Aki pak pokračoval směrem k hoře, kde leželo sídlo jeho rodiny. Netušil, kam se vypařila jeho matka, ale nedělal si nad tím velké starosti. Zná svou mámu velmi dobře. Zbývalo ještě několik ulic, když si všiml, že se do místa, kde se nacházel vnořilo skupinka nepřátel. Okamžitě zabrzdil. „Jak se tak rychle všude dostanou?“ ptal se sám sebe. Skupina si ho samozřejmě všimla a vydala se k němu. „No jasně, jaká náhoda. Jen co jsem sám, najednou se objeví početná skupina, proti které nemám šanci.“ vrtěl hlavou Aki a hlasitě si povzdechl. Postavil se do bojového postoje a tasil meč, který měl u pasu. Čím blíže byl nepřítel, tím víc si nebyl moc jistý, zda by se neměl raději dát na útěk. „Eh...pomoc?“ zamumlal pro sebe a přivřel oči. Najednou zaslechl jakýsi zvláštní zvuk a zběsilý ženský smích. „To ne...Ona ne!“ Když už nepřítel byl pár metrů od něj, za ním se vynořila Kayoko se sevřenou pěstí a širokým úsměvem. V její očích byla velmi dobře vidět nekonečná touha po boji. Nepřátelé se zastavili, ale to už je zasáhl úder této mladě vypadající ženy. Zvedl se prach, který zasypal i Akiho, který tam nehybně stál a koukal před sebe. Jedním úderem odrovnala všechny a Aki ze sebe jen oprášil prach. „Ach jo, proč jsou všichni tak slabý?!“ povzdechla si Kayoko. „Možná bude problém v tom, že ty jsi příliš silná.“ zamumlal Aki a Kayoko na něj trhla tázavým pohledem. „Uh, nic nic! Děkuji ti za pomoc.“ mírně se klaněl. „No, dej na sebe pozor, já musím jít dál.“ široce se usmála a dala se do běhu. „Hlavně opatrně, už nejsi nejmladší.“ dodal Aki a Kayoko okamžitě zastavila. „Co jsi to řekl?!“ zavrčela, když se na něj otočila. „Uh, ne...nic..promiň!“ Znova se začal zběsile klaňet a Kayoko se rozběhla na něj. „Zabiju tě!“ řekla strašidelným hlasem. Aki se rozběhl pryč co mu nohy stačily. „Po..pomooc!“ Zabočil do uličky a když si byl jistý, že ho už nepronásleduje, opřel se o zeď a hlasitě vydýchával. „To bylo o fous.“ povzdechl si a rozhlédl se kolem. Dal se tedy znova směrem domů, ale měl zvláštní pocit, jakoby ho někdo sledoval. „To je Tyrson!“ ozvalo se někde mezi budovami. Hned na to ho obklíčila skupinka lidí. Nebyli to nepřátelé, ale vypadali na místní. „Kam pak? Tyrsone?“ ozval se jeden z nich. Aki se na ně nechápavě díval a po chvilce mu to došlo. „Vy jste z rodiny Miura.“ promluvil na ně. Jednalo se o chudou rodinu, velmi neoblíbenou. Dalo by se o nich říct, že patřily k těm nepřizpůsobivým. Vše jim vadilo, na vše si stěžovali. „On nás zná. Jen teď nevím, jestli to mám brát jako poctu, nebo jako urážku!“ odplivl si chlap. „Vesnice je napadena, měli by jste ji bránit.“ Poškrábal se Aki na hlavě a sledoval je nechápavě. „Tak on nám ještě bude rozkazovat!“ zavrčel chlap a ostatní jen vrtěli hlavou. „Tyrson, Tyrson...Ubožáci z vrcholku hory. Každý vás jen poslouchá, žijete si jako bohové!“ Aki začal být velice znepokojený. „Nevím o co tu jde, ale já jsem byl na cestě domů, tak jestli dovolíte.“ snažil se pokračovat ve své cestě, ale postavili se mu do cesty a ten agresivní chlap ho rukama odstrčil zpět, až spadl na zem. „Vezměte mu zbraň!“ Zavelel a další z nich popadli jeho meč a vzali mu ho. Aki se pomalu postavil. „Tohle vám jen tak neprojde!“ zamračil se. „Možná, ale někdo se už proti této nespravedlnosti musel postavit a klidně se postavím i tomu šmejdovi Mokutovi!“ zařval na něj chlap. „Tvoje rodina, tady vládla velmi dlouho a čemu nám to prospělo? Jenom smrt! Umíráme pro vás v každé válce, kterou sem přitáhnete! Jednou je to ministerstvo kouzel, jindy zase ta Nanami. Když už je klid, tak tvůj hloupý otec sem přivede potvory z jiného světa! A vždy na to doplatíme jen my!“ Přikročil k Akimu. „A my říkáme dost!“ Chlap sevřel ruce v pěst. „Už chápu, jak se zde nepřítel pohybuje tak rychle...to vy.“ Aki udělal krok dozadu. „Jseš docela chytrý“ uchechtl se chlap. „Škoda, dnes tvá cesta končí.“ Na Akiho se řítil úder v podobě zaťaté pěsti. Okamžitě se přikrčil k zemi a nad hlavu dal obě své ruce. Protivníkův úder odklonil levou dlaní a pravačkou chytil jeho ruku. Odrazil se od země zapřený o protivníkovu ruku a oběma nohama se ho pokusil kopnout. Nepřítel se jen ohnal svou svalnatou rukou a Akiho odhodil pryč. „Co jsi čekal? Jsi jen děcko s pomotanou hlavou. Vy Tyrson by jste se měli léčit!“ Došel až k ležícímu Akimu a silně ho kopl do hrudi, až se začal od bolesti svíjet na zemi. „Na něj chlapi! Když se chce prát tak mu dejme co proto!“ Zavelel a několik z nich se přidalo k mlácení Akiho, který se tomu nemohl jak ubránit. Netrvalo dlouho a už byl samá modřina a z úst vykašlával krev. Bezvládně ležel na zemi, stále při vědomí. „Tak užasný pocit, konečně ze sebe vybít tu zlost.“ radoval se chlap s ostatníma. „Hmm?“ podíval se znova na Akiho, který se velice pomalu drápal zpět na nohy. Ostatní ztichly a i chlap na něj nevěřícně koukal. „To ti to nestačilo?!“ ptal se ho, ale Aki neměl moc síly vůbec něco říct. „Podejte mi jeho meč!“ zavrčel a popadl Akiho meč. Chytil jej za rukojeť a mírně povytáhl. Povytažené ostří se zablýsklo a kolem muže vytryskla krev. „Co to?!“ Už se chtěl ohlédnout, když mu ostří projelo krkem. Aki se rozhlédl kolem a všiml si tří postav v temně černých kimono. Stály nad rozsekanými mrtvolami rodiny, která zradila vesnici. Všichni tři byli černovlasý, možná tak o něco starší jako Aki. Měli kamenné výrazy a všichni tři si byli velmi podobní, jako by to byli trojčata. Avšak byli velmi podobní i Akimu. Ten ještě rozdýchával nakládačku a když už pořádně zaostřil, všiml si, že i ti tři se dívají na něj. Chvilku tam jen mlčky stáli a koukali na sebe. Po té jen Aki sklopil pohled k zemi a pokýval hlavou. Došel si pomalu pro svůj meč a následně se trojici otočil zády a počkal, až odejdou. Utřel si slzu, která mu stekla po tváři a pomaličku kráčel dál. I když po pár metrech si musel dát pauzu, neboť ho bolelo snad vše.
„Nějak jsi zlenivěl!“ Smála se Nanami a sesílala jednu kletbu za druhou. Mokuto její útoky jen odrážel a nedostával prostor na protiútok. Jejich kletby se znova střetli a bylo jen na síle každého z nich, kdo tuto přetlačovanou vyhraje. V tomto souboji však dominovala Nanami a její kletba se dostávala blíže k Mokutovi. Ten jen švihl hůlkou do strany, aby odklonil kletby pryč a v druhé ruce se mu objevil jakýsi bič tvořený z blesku. Tím velmi rychle švihl proti Nanami, která tohle nečekala a jen tak tak uskočila stranou. Její bílé oblečení se obarvilo krví. „Už jsem úplně zapomněla na toto tvoje oblíbené kouzlo.“ zachichotala se a pohlédla směrem ke své ruce. Odseknutá ruka někde na loktem přestala krvácet a velice pomalu se začala regenerovat a narůstat ruka nová. „Tvá regenerace je pomalejší.“ ozval se Mokuto. „Vše má svou cenu. Já zaplatila hodně..“ mrkla na něj a druhou rukou, ve které svírala svou hůlku, velmi hbitě máchla a z hůlky vyletěl mohutný proud vody, který se postupně měnil na led. Mokuto si přiložil špičku hůlky k ústům a při silném a dlouhém fouknutí se proti ledu vynořil ohromný plamen. Hned na to znova zamával hůlkou a plameny se začali rozšiřovat dál a obklopily Nanami. Ta se roztočila na místě a kolem ní vznikl větrný vír, který rozvířil oheň. Tím vším Mokuto proskočil a zaútočil na ni z blízka. Nanami uhýbala velice snadno, až se jí nakonec podařilo svého protivníka odhodit svým kouzlem. „Teď si mně zklamal...znovu! Udeřit ženu! Kdo tě to naučil?!“ řvala na něj Nanami, ale po chvíli se začala zase naplno smát. Následovala další přestřelka mezi nimi, až se jí podařilo srazit Mokuta na zem. „Ukaž se můj milovaný...“ nadzdvihla svou sukni z pod které vylezl malý tvor Ki‘Aji. Vypadal docela zmateně, ale ihned svým rozevřeným klepetem zamířil na Mokuta. To už stál na nohou Nibori a z jeho hůlky vyletěla sprška jakéhosi černého, hustého a velmi rychlého dýmu, který tohoto tvora okamžitě uškvařil a roztrhal na kousky. Avšak ještě předtím stihl vystřelit jednu ze svých jedovatých šipek. „To ne!“ vyhrkl Nibori a okamžitě zamířil k Mokutovi. Ten se právě akorát postavil na nohy, když ho jedovatá šipka zasáhla do levé paže. Ani se nestihl na místo podívat a to už u něj stál Nibori. Do vzduchu vytryskla sprška krve a Mokutova paže se oddělila od jeho těla. Dopadla na zem a ihned zfialověla a postupně se začala rozpadat. „Děkuji, bratře.“ řekl unaveným hlasem Mokuto. „Že tobě vždy někdo musí přijít na pomoc! Slabochu!“ zavrčela Nanami. „Ten tvůj bratříček už překazil mnoho zábavy!“ namířila na něj hůlkou. „Ragatalē bagā'ēkō nadī bēnsīmā bagcha!“ ozval se temný hlas z Mokutových úst. Jeho hlas nesl zvláštní ozvěnu v hrubší tónině. „Nīlō phūla ākāśabāṭa khasyō, ra bijulīkō ēka…“ pokračoval v tomto zaříkávání a na tváři Nanami se zničeho nic objevil vystrašený výraz. „Co je to? Co se to děje? Kde to jsem?“ začala couvat dozadu. „Gumdalē naraka maidānīkā rājākō pratiśōdha jagāyō!“ Z Mokutových úst začala téct černá krev a Nanami se rychle změnila na hada a odplazila se pryč. I Nibori vypadal velmi v šoku. Mokuto následně padl k zemi v bezvědomí. „Kde se sakra učíš tak temná kouzla?“ zeptal se Nibori spíše sám sebe. Mokuto ztrácel velké množství krve z odseknuté paže a to bylo pro něj teď prioritní.
S odchodem Nanami i její armáda začala být zmatená a přestala postupovat dál. Toho obránci využily a vytlačily je pryč. Vesnice byla velmi poničená, mnoho lidí zemřelo a Mokuto utrpěl vážná poranění. Pro toto léto to už naštěstí bylo vše. Jaké jsou plány nepřítele, to ukážou následující roky.
Někde neznámo kde
Vystrašená a značně unavená Nanami padla na kolena a silně se třásla. „Co to bylo za magii?! Nikdy jsem nic takového...necítila. Kde se to naučil?“ Hlasitě vydychávala, když se v pozadí ozval temný hlas. „Utekla jsi z boje jako zbabělec!“ Nanami se ihned uklonila. „P...promiňte, můj pane!“ odpověděla roztřeseným hlasem. „Nevrátil jsem ti život, abys stále prohrávala!“ zahučel hlas. „Už se to nestane.“ odpověděla Nanami.