Pobřeží Anglie – podzim 1992
Pomalu se schylovalo k večeru. Poslední paprsky slunce se odrážely od skleněných tabulí honosné vily, stojící v malém Anglickém městečku. V nedalekém lese se skrývalo několik osob v černých oděvech. Někteří měli tvář zakrytou černou kuklí, zatímco dva z nich, velmi sobě podobní vzhledem, sledovali z poza keřů dění kolem. „Musíme si pohnout!“ zašeptal první. „Ministerstvo už má nějaké tušení o naší aktivitě a sám moc dobře víš, že bez jejich svolení, nesmíme podnikat akce na jejich území.“ Druhý, který se krčil víc u země si při zmínění slova ministerstvo, jen odplivl. „Jen, ať se ty úřednické krysy objeví. Kde byli, když smrtijedi vraždily nevinné lidi? Nenechám si pokazit akci, na kterou jsme se připravily přes půl roku.“ zavrčel a jeho oči sledovaly dům. „Mokuto...“ povzdechl si. „Je tvou povinností ctít dohody a zákony..“. „Ne! Mou povinností je splnit úkol, který jsem započal, už když jsem v této zemi začal studovat! Tak se uklidni, bratře.“ Skočil mu do řeči Mokuto a Nibori hlasitě povzdechl. Chvíli byli oba ticho a čekali, až nastane noc. „Už jsi dospělý, nepřemýšlel jsi už o tom, že by jsi si našel dívku? Láska by tě možná...“ Do řeči mu znova skočil Mokuto „Jednu přítelkyni jsem už měl. Ze srdce jsem ji miloval a dnes….dnes se ji chystám zabít.“ Hned jak domluvil, v jeho ruce se objevila hůlka. Mávl s ní kolem a při vyslovení formule „Hegero.“ se kolem pozemku toho domu objevila jakási kopule, která se okamžitě zneviditelnila. Mokuto i Nibori si nasadily kukly a následně dali pokyn ostatním. Všichni se tiše vydali vstříc jednomu z posledních sídel přisluhovačů pána zla.
V domě se nacházel větší počet osob. Zrovna zde probíhal nějaký, blíže nespecifikovaný, sraz. Atmosféra byla pochmurná a celkově výzdoba domu, byla zaměřená do temnějšího stylu. V hlavním sále na přízemí byl dlouhý stůl, plný občerstvení a alkoholických nápojů. Kolem něj byli usazeni hosté a domácí skřítkové je obsluhovali. V horním patře, v pokoji s více méně teenagerskou výzdobou seděla u krbu dívka s tmavšími vlasy. Na krbové římse se tyčily znaky Havraspárské a Zmijozelské koleje, přičemž pod každou z nich byli dvě fotografie. Na jedné z nich, byla právě tato dívka v mladším provedení, ve školní uniformě s kolejním znakem Havraspáru, která se objímala s chlapcem, s uniformou z koleje Zmijozelské. Na chlapci byli jasně vidět asijské rysy. „Daisy?!“ ozval se mužský hlas a dveře od pokoje se otevřely. „Co tady děláš? Máš být s námi dole“ Dívka se na něj ani neotočila a zahleděla se do plamenů v krbu. „Promiň, já..nemám dnes náladu nic řešit...řekni...řekni jim, že mi je zle...nebo, no...sice něco vymysli.“ odpověděla mu. „Víš, že to takhle stále nejde. Když už jsi tady a chceš být s námi, tak se nemůžeš jen schovávat ve svém pokoji...Kdyby pán Zla byl mezi námi, určitě by nebyl spokoj...“ Jeho slova přerušil náhlé zhasnutí všech světel v domě. Jediným zdrojem světla, byl oheň v krbu. „Co to sakra zase je?!“ V tom se dole ozval šramot a rozbití talíře. Nakonec se ozval rámus od vypálených kleteb. Muž se okamžitě vydal pryč z pokoje a zmizel v temné chodbě. Daisy se pomalu postavila a otočila se směrem ke dveřím. Hned na to, na zem dopadla předtím zmiňovaná fotka a sklo rámečku prasklo. Na to ji něco vyrušilo z chodby. Věděla, že se něco přibližovalo k jejímu pokoji. Neslyšela žádné kroky, a přesto, že na chodbě byla tma, ten tmavý stín postavy viděla jasně. Blížil se jako přízrak, neslyšeně a s temnou aurou. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala a nemohla u sebe nahmatat hůlku. Světlo z plamenů ozářilo postavu v černém kimonu, jenž tiše vstoupil do pokoje Daisy. Kuklu už měl z hlavy dávno sundanou. Za moment, záře z krbu, osvítila i jeho tvář. Dívka se tvářila, jakoby spatřila ducha. „M...Mokuto?!“ Její hlas se zachvěl. „Co, co tady děláš?“ Nehybně stála na místě a její myšlenky běhaly všemi směry. „Jak jsi se sem...Co se to dole děje? Já...už jsem myslela, že tě už nikdy neuvidím.“ Po pravé tváři ji stekla slza. „Ahoj...Daisy.“ vyšlo z jeho úst. „Jo, přišel jsem se s tebou rozloučit.“ Na jeho tváři se objevil falešný úsměv. „Rozloučit? Ach tak...chápu.“ Odpověděla sklesle. „Ne, nechápeš.“ zavrčel Mokuto a jeho úsměv zmizel z tváře. V ruce se mu v mžiku objevila hůlka. „Sbohem, Daisy Hunter.“ Jeho ruka se napřáhla do vzduchu. „Avada….“ Když v tom se zezadu na něj vyřítilo odhazovací kouzlo, které ho jen mírně vyvedlo z rovnováhy. „Uteč!“ ozval se mužský hlas a Daisy okamžitě popadla svou hůlku a zmizel v zelených plamenech ve svém krbu. Světla v domě se znova rozsvítila a Mokuto vypadal velmi naštvaně. Otočil se na muže. Ten v jeho očích viděl jen smrt. Vypálil na něj znovu nějakou kletbu, ale ta skončila ve zdi domu. To ho už držel konečky prstů za krk. „Postavit se mezi lovce a jeho kořist, jak ubohé..“ řekl Mokuto hnusným, šeptavým hlasem a jeho prsty se zabořily pod jeho kůži. Muž se začal dusit vlastní krví, až nakonec se z jeho krku ozvalo prasknutí a muž už jen bezvládně visel.
„Takže utekla?“ tázal se Nibori znovu nedaleko pozemku toho domu. „Nevadí. Věřím, že teď bude více stranou a už o ní neuslyšíme.“ odpověděl Mokuto a pohlédl zpět k domu, jenž byl celý v plamenech. Před domem bylo v zemi zaraženo několik dřevěných, několikametrových kůlů, na kterých byli napíchnuty osoby. „Ať je toto zprávou pro všechny, kteří jsou stále věrní někomu...kdo si říkal..Pán Zla!“ zavrčel a za velkého zablesknutí modrých blesků, všichni zmizeli. Léto 2017
Aki zrovna vstoupil do svého pokoje. Z jeho kimona ještě kapala voda a jeho tvář byla poseta třpytkami. Všiml si toho, když se utřel do ručníku. Ani voda z toho rybníku je nedokázala smýt. „Ach jo, pár hodin s Corn a jsem jak výzdoba na vánoce.“ řekl si pro sebe. Ano, Aki, jsi idiot. Máš úžasnou přítelkyni, která tě má ráda a ty se stále taháš za jinýma! Byl parný večer a Aki seděl na své posteli, zírajíc do země. Hlavou mu běhaly myšlenky za Susan. Seděl tam takhle ještě dalších několik hodin. Hodinky na jeho rukou, ukazovali půlnoc. Otevřeným oknem vletěl dovnitř motýl, černý jako uhel a poletoval kolem něj. „Yare, yare...vidím to tak, že moje brigáda se na chvíli ukončí.“ Na jeho tváři se objevil široký úsměv. Po dvou letech se uvidí se svou rodinou. Zvedl svůj ukazovák s prostředníčkem, na které se motýl posadil. Zatřepal křídly a rozplynul se. Druhý den ještě odpracoval den na farmě a k večeru, už plně sbalený, si to kráčel ulicemi Londýna. Tentokrát, oblečen do tepláků, trika a tenisek, aby nebyl před lidmi tak moc nápadný, jako posledně. Chvilkami nadával, proč je toto město tak velké a proč místo vyzvednutí musí být tak daleko.
Když už panovala krásná Londýnská noc, nacházel se zrovna v né moc dobré lokalitě. Po chvilce se zastavil u jedné postranní uličky. „Jsi velice nenápadný, dědo.“ usmál se a pohlédl do tmy v uličce. „Hmm...tvé smysly se zlepšily. To mne velice těší.“ ozval se japonsky hovořící muž a vystoupil ze tmy. Yumichika Tyrson, starý, moudrý pán mu podal svou ruku. „Rád tě zase vidím, Aki.“ usmál se na něj. Aki mu podal svou ruku. „Tak jdeme.“ A oba se přemístily do hustého lesa, kde se ihned dali do kroku. „Asi nemá cenu se ptát, proč se nikdo neozval minulé léto?“ ptal se po cestě Aki a všiml si, že veškeré stopy, které zanechali, ihned mizí. Vždy ho fascinovalo, jaké má sídlo jeho prarodičů zabezpečení. „Sám víš, jaké jsou teď časy. Je pro nás i pro tebe bezpečnější, když tě nekontaktujeme. Ve škole i zde mezi místními kouzelníky, jsi v naprostém bezpečí.“ odpověděl mu Yumichika. „Tak proč najednou změna?“ optal se ho Aki. „Jednou za čas je třeba udělat výjimku. Nebo už snad nechce trávit čas s dědou a babi?“ otočil se na něj a prohlédl si ho podezřívavým pohledem. „Ne! Samozřejmě že chci!“ ujišťoval ho Aki a pokračovali dál v cestě.
Za nedlouho oba prošly neviditelnou bariérou, za kterou byla dlouhá pláň, několik menších polí a velké sídlo ve stylu japonských chrámů, které bylo obehnané vysokými zdmi. „Zase doma.“ usmál se Aki a rozběhl se k budově. „Babi!“ zakřičel, když vstoupil dovnitř. „Ráda tě vidím Aki!“ usmála se postarší dáma se zvláštním přízvukem. Elizhabet zrovna chystala jídlo na stůl. „Doufám, že máš hlad.“ koukla na něj. Byl to spíše rozkaz než otázka, ale Aki se na její jídlo těšil už od rána. „Konečně pořádné jídlo!“ zaradoval se. Celou noc jim Aki vykládal o škole a o nových přátelích. Pochlubil se, že začal trénovat svého kamaráda Seana a všemožných věcech, které se mu událi.
Ráno vstal s velmi zajímavou zprávou. „Pracovat na pole?“ koukal Aki na své prarodiče. Zjistil, že vůl, který jim pomáhá s opracováním pole, je těžce nemocný a někdo to poorat musí. Aha, tak to je ten důvod! A prý, že mne chtějí vidět. Ten den bylo zrovna obrovské teplo a jeho samotného, čekalo pole, které se teď zdálo větší než posledně. Měl sebou jen rýč a malou motyku. „Můžeš to brát jako součást svého tréninku.“ zasmál se Yumichika, když kolem něj prošel a zmizel někde vzadu u stodoly. „Ber to jako trénink...bla bla bla“ napodobil hlas svého dědy a s hlasitým povzdechnutím se pustil do práce. Hodiny práce a žádný pokrok. Maximálně už ze sebe vypotil veškeré tekutiny, které v sobě měl, když se ozval hlas Elizhabet. „Aki! Potřebuji tvou pomoc.“ usmála se na vyčerpaného vnuka. Ukázala mu jakousi vytrhnutou stránku z knihy, na kterém byla nakreslena bylina s nápisem, který by v životě nedokázal přečíst. „Musíš ji najít, roste běžně v tomto lese. Mělo by mu to pomoct se uzdravit.“ Odmítat tento požadavek by znamenalo den bez jídla, tudíž mu nezbývalo nic jiného, než odhodit rýč a vydat se přes bariéru do lesa. Došel až na místo, které mu popsala Elizhabet, kde by se teoreticky ta bylina měla nacházet. Nikde však nic podobného nerostlo. Vyčerpaný a v koncích, že bylinu nenajde, přičemž bude muset dokopat celé pole, padl na kolena a začal nadávat, pro jistotu v Japonštině. „Hledáš tohle?“ ozval se z ničeho nic, hlas ženy, což Akiho ihned postavilo na nohy a dal se do pozoru. Chvilku zmateně koukal na ženu a pak na bylinu, kterou držela v ruce. Bylo přímo ta, co měl nakreslenou na obrázku. „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ usmála se na něj mile. Byla tak ve věku jeho otce Mokuta, s tmavými vlasy a štíhlou postavou. Ve tváři byla velmi krásná, skoro jako jeho kolejní ředitelka LaMalet. „Uh, já...uhm...dobrý den.“ pozdravil slušně a převzal bylinu. „Děkuji vám! Ale...proč mi pomáháte?“ optal se ji. Všiml si pouzdra na hůlku u jejího pasu, tudíž se jistě jednalo o čarodějku. „Přeci, co bych to byla za dámu, kdybych nepomohla chlapci v nouzi.“ usmála se znova velmi mile. „Tak utíkej, určitě tu bylinu potřebuješ rychle, když jsi ji tak bezmocně hledal.“ Zasmála se a popohnala ho rukou. Aki se okamžitě rozutíkal směrem k sídlu.
„Tak tohle je tvůj syn. Je ti velmi podobný...Mokuto“ řekla si žena pro sebe a olízla si horní ret.