4.6.2003
Mokuto chodil po chodbě tam a zpět. Dřevěná prkna pod ním vrzala. „Nechceš se uklidnit? Znervózňuješ mně.“ zavrčela Kayoko, sedící na dřevěné lavici. Pilovala si nehty a koutkem oka sledovala svého nervózního synovce. „Trvá to tak dlouho...“ zabručel Mokuto. „Tak se mu asi na svět ještě nechce...Vy chlapy jste nervóznější než samotná rodička...“ řekla klidným hlasem a pofoukala si prsty. „Jak že se bude vůbec jmenovat?“ optala se po chvilce. To donutilo Mokuta se konečně zastavit. „No, byl počat na podzim, tudíž Aki!“ odpověděl jí a ta se jen velmi hlasitě uchechtla. „Aki? To nemyslíš vážně?! Je to spíše ženské jméno ty hlupáku.“ smála se mu Kayoko. „Em...“ zarazil se Mokuto. „Vím, že můj syn bude neobyčejný! Proto bude mít i neobyčejné jméno!“ zaradoval se. V tom se posunuly dveře a ven vyšla stará paní se sklopenou hlavou. Mokuto i Kayoko si vyměnily pohledy. „S..stalo se něco?“ zeptal se jí roztřeseným hlasem. „Porod dopad výborně, ale...“ To ji však hned přerušil Mokuto. „Jaké ale?!“ Paní si povzdechla. „Chlapcovo tělo je velmi slabé. Narodil se zřejmě s nějakou...nemocí.“ odpověděla mu. „Co...cože? Mohu ho vidět?“ Mokutův hlas se utišil a se sklopenou hlavou sledoval zem. „Matčina mysl, plod zřejmě uklidňovala. Když jsme ho však od matky odstřihly, jeho tělo se...“ Stará paní se začala třást a po chvilce se rozplakala. „P..Promiňte!“ dala se rychlými kroky pryč z Mokutova dohledu. „Je mi to líto..“ řekla potichu Kayoko. „Ne!“ okřikl ji Mokuto. „Je živý...nic není ztracené..“ Kayoko dál už nic nenamítala. Viděla jeho oči a ten strašlivý pohled, který na ni směřoval. Pohled, který by zastrašil i bohy…
Téhož dne, večer
Mokuto si přisedl k malé postýlce, ve kterém leželo malé miminko se spokojeným výrazem ve tváři. „Ahoj Aki.“ ozval se milým hlasem. „Já jsem tvůj otec. Teď s tebou budu trávit čas já. Maminka musí odpočívat, protože si ji nadělal velké starosti.“ Tak rád by ho pohladil po tváři, jen nemohl. „Museli jsme tě uspat, protože jsi trošku nemocný,...ale to nevadí. Najdeme způsob jak tě vyléčit.“ usmíval se Mokuto. „Já...jsem ten nejšťastnější člověk..na světě! A...to jen..díky tobě. Proto..tě prosím.“ Po jeho tváři začaly téct slzy. „Ne...žádám tě, abys to zvládl!“
„Ošetřovatelé tomu nedávají velké šance..“ z temného koutu místnosti se ozval hlas starce. „Bude pro něj lepší, když...“ Stěny místnosti se zatřásly a dřevěná podlaha na několika místech praskla. „Taková slova, nechci slyšet!“ Ohlédl se Mokuto na Shin-zuna. „Tvá krev, koluje jeho tělem. Proti tomu, lék neexistuje a ty to víš.“ řekl klidným hlasem starý muž. „Nezapomněl jste, že to vy jste mě stvořil?!“ odpověděl Mokuto sledujíc svého dědu. Z postýlky se ozvalo jemné dětské mňouknutí, což oba dospělé utišilo. „Aki…“ Hned na to se celou budovou rozšířil šílený dětský řev. „Ošetřovatele! IHNED!“ zavrčel Mokuto a po tváři mu stekla krvavá slza.
Aki 6 let
„Ahojte!“ ozvala se Kayoko, když vešla do místnosti, kde stál Mokuto a Aki seděl za stolem a zapisoval něco na pergamen. „Jak mu to jde?“ optala se Mokuta tiše.“Má dobrou hlavu na jazyky. Pomalu se začíná orientovat v čínštině. Jeho angličtina je v jeho věku lepší, než moje.“ pokýval hlavou a sledoval svého syna jak přepisuje nějaké svitky. „Tak, čas na pauzu!“ zaječela a se smíchem natáhla ruku k Akimu. „Zmrzlina!“ zaradoval se Aki a podíval se směrem k otci, který kývl hlavou. „Citrónová, tu máš nejraději.“ usmívala se Kayoko a Aki s poděkováním vzal zmrzlinu a odběhl si ji vychutnat na terasu. „Příští rok začne jeho výcvik. Myslíš že to zvládne?“ podívala se na Mokuta ustaraným výrazem ve tváři. „Bude muset.“ odpověděl ihned Mokuto. „Kdy měl naposledy záchvat?“ koukla směrem k místu, kam zmizel Aki. „Před 17ti dny.“ odpověděl ji s hlasitým povzdechnutím. „Zatím nejsilnější za poslední rok.“ Kayoko se posadila vedle něj a zapálila si cigaretu. „Nebude pro něj výcvik jen dalším hřebíkem do rakve?“ zeptala se a vydechla oblak kouře. „Jsem jiného názoru. Čím víc bude zvyklý na bolest, tím lépe bude snášet tu...nemoc.“ odpověděl ji velmi přísným hlasem. „Tetsu no mon...Nejbolestivější trénink. Bude tě za to nenávidět.“ zabručela Kayoko a znova potáhla z cigarety. „Je to, jediný lék. Bolest, ať už fyzická nebo psychická, bude jeho výhodou i slabinou. Věřím, že to jednou pochopí.“ Mokuto se zahleděl do stolu. „Nebo přijdeš o syna...“ zachichotala se. „Ty jsi jeho otec, sám musíš vědět co je pro něj nejlepší.“
Aki 7 let.
Aki zrovna utíkal po schodech dolů, do ulic vesnice. Oděn do světlešedého kimona s černým prošíváním, na jehož prsou dominoval znak jeho rodiny. Ruce, nohy i hruď měl omotanou obvazy, na čele pár škrábanců, ale i tak jeho tvář oslňoval široký úsměv. Konečně jeho otec rozhodl, že už je dost velký na to, aby se mohl pohybovat bez dozoru.
Procházel ulicí, pozoroval stánkaře a obchodníky a slušně pozdravil každého, který se před ním uklonil svou hlavou. Zastavil se u malé zídky, na kterou se posadil a mohl tak pozorovat dění. Všiml si po chvíli, že v dálce byli další děti, asi tak v jeho věku a hráli s míčem. On žádné kamarády neměl, vždy všude musel chodit s někým z rodiny a vždy se chovat formálně. Rozběhl se pomalu tedy k nim. „A...Ahoj!“ zvolal na ně a děti, převážně chlapci si přestali hrát a pohlédly na nově příchozího. Rozdíl mezi nimi už byl od pohledu jasný. Aki v úhledném a čistém oblečení, zatímco oni v obyčejných, místy zašpiněných oděvech. „Mohl bych si s vámi hrát?“ usmál se, ale ihned přišlo zklamání. Všichni, když spatřily znak na jeho kimonu, sklonily svou hlavu a dali se do pozoru, jak je to učily rodiče. Za nedlouho, jeden z nich se odvážil promluvit. „Promiň, ale to nejde. Nemůžeš si s námi hrát.“ Akiho úsměv z tváře zmizel. To už se zde objevila nějaká dospělá paní, zřejmě matka jednoho z nich. Ihned jim vyhubovala a pak se usmála na Akiho. „Pane Tyrsone, odpustě těmto chlapcům...“ dál pokračovala ve žvatlání a Aki se snažil něco říct. „To ne..ja si chtěl...Já si chtěl jen hrát.“ jeho slova však neslyšela, protože opakovala své omluvy a pomalu ho takto odvlekla od dětí pryč.
Další hodinu trávil sám procházejíc se vesnicí. Na jeho tváři už nebyli žádné zmínky po úsměvu. Slunce se dalo do pomalého západu a všichni dospělí volali své děti domů. Aki se zastavil před jedním domem, kde se právě muž loučil se svojí manželkou a dítětem. „A nezlob maminku, utíkej spát, ať se vyspíš a můžeme si zítra hrát.“ loučil se s nimi a odcházel do práce. Žena pak chytila své dítě za ruku a pomalu odcházely dovnitř. „A přečteš mi zase něco před spaním?“ ptalo se dítě své matky a vypadalo šťastně. Aki jen sklonil svou hlavu a pokračoval dál.
„Co tak smutný pohled?“ ozval se postarší hlas ženy. Aki pozvedl hlavu a spatřil stařičkou babičku, která se na něj usmívala. „Ty budeš Aki, citrónová, je to tak?“ usmála se a něj a podala mu zmrzlinu. „Jak...jak to víte?“ ptal se Aki a s hlubokým úklonem poděkoval za zmrzlinu. „Na mou zmrzlinu chodil každý Tyrson.“ usmála se na něj znovu a odmítla peníze, které ji Aki podával. „Ne ne, raději upaluj domů, aby se ti nic nestalo.“ a s milým úsměvem zmizela ve svém krámku, který toho už měl hodně za sebou. Aki tedy pokračoval dál a užíval si výtečnou zmrzlinu. „Hele, mladý Tyrson.“ ozvalo se někde z boční uličky. Ozvalo se plácnutí a jeho zmrzlina skončila na zemi. Vedle něj stál jakýsi muž v otrhaném oděvu. „Proč jste….“ Muž ho však hned přerušil. „Copak Tyrsone? Zmizni zpět na svou horu a nech nás obyčejné lidi na pokoji!“ zavrčel na něj a ostatní kolem něj se smály, jakoby to byla ta největší legrace na světě. Dobírat si sedmiletého chlapce. „Co čumíš? Řekl jsem zmizn..“ Svou větu nedořekl, neboť se za Akim objevily dvě další postavy v černém, koženém brnění s dlouhým mečem u pasu. Na hlavě měli velké sláměnné klobouky v černé barvě a tvář jim zakrývala černá maska, na kterých byli vyobrazeny čelisti různých šelem, jako například tygr. „Nějaký problém?“ ozval se jeden z nich na agresorskou skupinu. „Ne..“ odpověděl a odplivl si. „Myslel jsem si to...“ zavrčel. „Pojďte pane, odvedeme vás domů.“ položil Akimu ruku na rameno a pomalu ho doprovodili až domů.
Večer, když uléhal ke spánku a jeho matka ho přišla přikrýt se optal. „Mami? Nepřečetla by jsi mi něco před spaním?“ Máma se zastavila ve dveřích, chvilku tam tak stála a pak odešla.
Aki 8 let
Aki padl na kolena a z jeho ramenou padla tyč, na které byli zavěšeny kýble s vodou, které se rozlily po zemi. Z jeho čela padaly kapky potu, jeho nohy se třásly vyčerpáním. „Vstaň!“ zavrčel Mokuto, sedící na zemi opodál pod slunečníkem v tmavomodrém kimonu a velkým slamákem, jenž vrážel stín na jeho obličej. Aki se pomalu vyškrábal na nohy a hlasitě lapal po dechu. Jeho poničené, dobité a zjizvené mladé tělo neslo známky tvrdého a bolestivého tréninku. „Pokračuj..“ zavelel jeho otec. Po Akiho tváři stekla slza a velice pomalu se sehnul pro kýble a zamířil šoupavými kroky k nedaleké vodní nádrži. Nabral do kýblů vodu a položil je na zem před sebe. Hlasitě se rozdýchal a každý kýbl s vodou pak zvedl rukama do výšky ramen. Mokuto ho pečlivě sledoval a ve své pravé ruce svíral pevně hůlku. Aki se celý třásl od vyčerpání a pomalu udělal několik prvních kroků dopředu. Každý pohyb ho bolel víc a víc, až najednou zavrávoral a z jednoho kýble se vylilo trochu vody. Mokuto okamžitě švihl svou hůlkou a na Akiho stehnech se objevily řezné rány jako po úderu bičem. „Znovu!“ řekl klidným hlasem. Aki zakvičel bolestí a znovu se vyškrábal na nohy. Jeho tvář zalily slzy. S kýbly v ruce se otočil k nádrži a znovu do nich nabral vodu. Dal se s nimi do pomalého kroku, ale věděl, že takto pomalu mu jeho otec jít nedovolí. Před jeho očima bylo vše zamlžené, až najednou spatřil jen tmu. Praštil sebou o zem a už nevstal.
Mokuto ho s klidným výrazem v očích sledoval a dál seděl na zemi. Nakonec se však zvedl a z místa, bez ohlédnutí se zpět na svého syna, odešel.
O půl roku později
V temné místnosti, osvětlené pouhými svíčkami, před sochou vyobrazující jednoho z bohů. Aki seděl klidně, nehybně a meditací se dostal až do nitra svého podvědomí. Tento skoro dvou denní proces se však chýlil ku konci. Aki pomalu otevřel oči a první co udělal, zhluboka se napil, aby zahasil obrovskou žízeň. „Výborně, můžeme přejít k dalšímu kroku.“ ozval se ženský hlas, patřící Kayoko. Aki ještě chvíli protahoval své ztuhlé tělo, ale přesto se cítil jiný. Jeho veškeré smysly byli silnější než předtím a bolestivé tělo bylo klidnější. Následně došel až na dvůr, kde spatřil Kayoko a svého otce, který seděl pod svým slunečníkem. Aki a Kayoko se postavily naproti sobě a vzájemně se uklonily. Pak každý z nich uskočil dozadu. „Pamatuj, buď soustředěný, sleduj pohyby svého protivníka. Tvé tělo je pouhým nástrojem, tvá síla pochází pouze z tvé mysli a vnitra tvé duše.“ mrkla na něj Kayoko a Aki několikrát přikývl. „Začněte.“ zvolal Mokuto s vážným výrazem ve tváři je sledoval. Aki se rozběhl proti ní. Před Kayoko, zasekl svou levou nohu, čímž přenesl veškerou sílu do úderu pravačkou. „Zrychli...“ usmála se na něj, když bez jakéhokoliv problému, vykryla jeho malou pěst. To už se Aki odrazil od země a zaútočil na ni svým levým kolenem. To zastavila svou dlaní jakoby nic. Zdálo se, že víc to bolí přímo Akiho, jelikož měl pocit, že jeho údery jdou spíše do ocelové zdi a né do živé bytosti. Ať už se Aki snažil sebevíc, rozhodně neměl šanci tuto ženu nijak zasáhnout a pak nakonec přišel protiúder. Kayoko sevřela svou něžnou pěst a udeřila Akiho do hrudě. Ten se při úderu vznesl do vzduchu, takže na její pěsti zůstal viset a měl pocit, jakoby do něj vrazily beranidlem. Bolest byla tak velká, že už neměl ani sílu zaječet. Z otevřených úst mu vytekla krev, ale stále se držel při vědomí. Kayoko si všimla nespokojeného výrazu svého synovce Mokuta. Aki dopadl na zem a lapal po dechu. „Pokračuj...“ ozval se Mokuto přísným hlasem. Kayoko se nejistě podívala k němu a pak zpět na Akiho. Rozhodovala se, jestli tento příkaz splní. „Promiň, Aki..“ zašeptala a její sevřená pěst udeřila jeho tvář, přičemž Aki odletěl asi tři metry dozadu a zase skončil v bezvědomí. I pro člověka jako je Kayoko, byl tento způsob velmi drastický, ale nemohla říct nic. Aki byl synem Mokuta a pouze on rozhoduje, jakým způsobem bude trénovan a cvičen. Oba pak opustily dvůr a nechaly bezvládného Akiho ležet na zemi. Když se probudil, byla už tma. Nedokázal se pohnout a těžce se mu dýchalo. „Už jsi vzhůru...“ ozval se hlas starce. Následně se ho dotkla něčí ruka a Aki pocítil zmírnění své bolesti, až nakonec zmizela úplně. Přesto byl ještě stále velmi zesláblý. Otočil se na bok aby aspoň spatřil, kdo s ním mluví. Nad ním stál Shin-zun, jeho praděda. „V..vy?“ zašeptal. „Myslel jsem, že bude lepší, když se přijdu podívat na své pravnouče.“ odpověděl mu přísným hlasem. Aki netušil co má říct, neboť do dnešní doby s nim neměl nikdy možnost mluvit. „Vypadá to však, že tvůj otec ti dává silné nároky, nebo snad...Mladému Akimu se nechce pořádně cvičit?“ zamračil se na Akiho. „To..to ne! Jen, je to tak těžké!“ odpověděl mu. „Těžké říkáš. Hmm...Řekni mi, zda si uvědomuješ, důležitost svého postavení?“ zeptal se ho, ale netušil co mu má odpovědět. „Mám prázdný život...bez kamarádů, jaké já mohu mít postavení?“ odpověděl nejistě. „Přátelství, ano…silná pouta, jenž přinášejí sílu slabému jedinci. Chceš být snad slabým?“ Aki však zavrtěl hlavou. Měl to teď všechno pomotané. „Ne, chci aby byl na mne otec hrdý!“ odpověděl mu Aki. „V tom případě, musíš změnit své myšlení. Obětuj něco pro získání něčeho jiného. Rozděl své priority a vymaž ze své mysli věci, které teď nepotřebuješ.“ Shin-zun se pak otočil a dal se pomalu na odchod. „Přátele, lze najít v každém věku...Co by jsi však byl za přítele, kdybys je nemohl chránit svou silou?“ zeptal se při chůzi. „Proč, proč se o mě teď tak staráte?!“ zvolal na něj po chvilce Aki. Shin-zun se zastavil. „Možná vypadám jako nevrlý starý muž, ale jsi Tyrson, jsi má rodina.“ Na chvíli se odmlčel a pak dodal. „Až si svou mysl uklidníš, přijď za mnou.“
Aki 11 let
Po dalším těžkém dni, zavřel Aki dveře svého pokoje a posadil se na postel a počkal jako každý večer deset minut. Pak se znovu převlékl a zmizel ven přes okno. Velice potichu a opatrně slezl až dolů a utíkal směrem k místu, kde se scházel se svým pradědou na každovečerní trénink.
„Jsem ráda, že si to už uvědomil.“ zachichotala se Kayoko, sedící na střeše domu. „Jeho síla se mnohonásobně zvýšila. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on, za ním přijde s pomocí.“ dodal Mokuto sedící vedle ní. „Jak dlouho už to trvá?“ ptala se dál. „Už tři roky.“ usmál se Mokuto. „Tři dlouhé roky, které ho připraví na život tam venku.“ dodal a pohlédl na svou tetu. „Po létě tedy nastupuje do školy?“ ptala se. „Bude to tak lepší. Musí se naučit, že existují i jiní lidé s jinými životy. Je čas, aby si našel přátele.“ odpověděl jí. „Mám pro tebe prosbu.“ podíval se na znovu na Kayoko. „Nech pro něj vyrobit ten meč...Zaslouží si ho.“ Mokuto se pak podíval na hvězdy. „Vím, že tě má rád, Mokuto. A vždy bude.“ usmála se na něj Kayoko, poklepala mu rukou po rameni a utřela mu slzu na tváři.