Bradavice, Velká Británie
Uběhl už týden od zařazení do koleje, a Aki se právě procházel sklepením hradu. Byl už pozdní večer, všude tma a jeho to táhlo do místnosti o které mu pověděl jeho otec Mokuto. Skočil do vody, prošel kanálem, pak po schodech dolů a dostal se do podzemní místnosti s kamennými sloupy se znaky vody v zeleném pozadí. Hala, až na ty sloupy, byla prázdná, až vzadu byli další schody do menší místnosti se stolem a židlemi a pár skříněmi. Byla to místnost, kterou jeho otec vytvořil společně s jeho nejlepším přítelem, ale podle odložených věcí, zde chodily i jiní studenti. Netušil, proč ho to sem tak táhlo. Chvíli seděl za stolem, po té se procházel halou se sloupy.
Po pár minutách, se za ním se objevilo několik záblesků modré barvy. Ještě chvíli zůstal stát a neotáčel se. „Jakpak jsi se zde zabydlel?“ Ozval se mužský hlas v japonském jazyce. „Je to tady těžké, být zde sám...“ Odpověděl mu Aki a pomalu se otočil za hlasem. „Vítej zpět ve škole, otče“ Cítil jak se celá hala zaplnila zvláštní energií a vzduch začal být velmi těžký. „Tvrdily, že se do školy nedá jen tak dostat.“ Na Akiho tváři se objevil menší úsměv. Mokuto k němu přistoupil, položil mu ruku na hlavu a jemně mu rozcuchal vlasy. Věděl, že to Aki nemá vůbec rád.
„Jaké jsou tvé první dojmy z Evropanů?“ Optal se svého syna, který vypadal, že ho za chvíli nejspíš zabije. „Jsou slabý.“ Odpověděl okamžitě. Nastalo mezi nimi ticho, až nakonec Mokuto z poza sebe vytáhl něco dlouhého, zabaleného do koženého obalu. „Přišel jsem za tebou kvůli dvou záležitostem.“ Pak mu tu věc předal. Aki to opatrně rozbalil a obsahem byl meč s černou rukojetí omotanou červenou kůží z rejnoka. Pochva byla dřevěná, lakovaná do té nejtemnější černé barvy a místy obtáhnutá žraločí kůží. Tato katana byla však zvláštní tím, že neměla Tsubu, neboli též záštitu. Aki meč povytáhl z pochvy a ozářila ho stříbrná čepel. Už při prvním sevření rukojeti pocítil zvláštní chvění v meči. „Jmenuje se Sandābearā a je vyrobená čistě jen pro tebe.“ Aki pomalu odvrátil pohled z meče na svého otce, který v jeho očích viděl radost. „D...děkuji!“ Jeho hlava už šla do mírného úklonu, avšak Mokuto ho hned zastavil. „Neděkuj mi, zasloužíš si ho...A teď ta druhá věc. Čekal jsem na to, až budeš zde.“ Usmál se na Akiho a pak pokračoval. „Když jsem zde studoval, velmi často jsem cestoval na různé...hmm…výpravy s dědou nebo otcem. Teď jsi na řadě ty.“ Znova nastalo krátké ticho, které pak přerušil Aki. „No, a co když na to někdo přijde?“ Mokuto jen zavrtěl hlavou. „Za celý čas, co jsem zde studoval, na to nikdo nikdy nepřišel a to jsem byl pryč někdy i měsíc.“ Zasmál se a podal Akimu ruku, který ji pevně stiskl. Mokuto pak zvedl ruku a začaly se objevovat elektrické záblesky, které každou chvílí nabíraly na síle, až se nakonec objevil modrý portál, z kterého sršely elektrické výboje do všech stran. Oba vstoupili do portálu a za pár sekund už stáli nohama zabořenýma v písku.
Káhira, Egypt
„Kde to jsme?“ Zeptal se Aki a Mokuto mu hned odpověděl. „Vítej v Egyptě“ Usmál se a pustil jeho ruku. Byla zde už noc a noci v poušti jsou velmi chladné. „A co chceš dělat v Egyptě?“ Optal se Aki a následoval svého otce. „To ještě netuším, ale jsem na stopě něčeho velkého“ Odpověděl mu a když vyšlapali jednu písečnou dunu, naskytl se jim pohled na velké město. Mokuto znovu podal ruku svému synovi, který ji znova stiskl a oba dva se přemístili do centra města, které bylo plné lidí. Přesněji mudlů.
Až teď Akimu došlo, že má na sobě stále Bradavickou školní uniformu, jeho otec je oblečen do klasické Nigakurské zbroje a oba dva jsou vyzbrojeny svými meči. Naštěstí, nemocí moderní doby je starat se jen o sebe a nevšímat si druhých, proto procházeli davem zcela nevšimnuti. Zastavili se až před velkou budovou, na které byl nápis Káhirské muzeum. Došli až k jejím velkým dveřím, které byli zavřené a zamknuté. Mokuto mávl rukou, dveře se zavlnily a oni nimi prošli jakoby tam ani nebyli.
Nikde ani živáčka, a oba procházeli celou budovou. Vypadalo to, že Mokuto ví přesně kam jít. Nakonec se dostali až ke kamenné stěně, na kterou dvakrát zaklepal prstem a objevil se průchod, podobný tomu jaký je při vstupu na příčnou ulici. Prošli průchodem a dostali se až na schodiště, vedoucí do vyšších pater a do podzemních prostor. Vydali se nahoru, odkud zaslechli tlumené hlasy. Vstoupily do chodby plné jakýchsi kanceláří a na konci chodby stály dva strážní. Zřejmě tito, už byli kouzelnického původu. Nechápavě se na ně dívali až nakonec vytáhli své hůlky a něco na ně zakřičeli v jazyce, kterému Aki vůbec nerozuměl. Mokuto však šel dál a po chvíli zdvihl svou dlaň. To už se strážní vznášeli nad zemí a lapali po dechu. Mokuto svou dlaň sevřel v pěst a od strážných se ozvalo pár křupnutí a oba padli mrtví na zem. Aki nechápal co se to právě děje a proč jeho otec jen tak vstoupil na toto místo a jen tak si zabije místní stráž. Když už stály nad mrtvolami, Mokuto se k nim sehnul a z jednoho strážného odkryl kus oblečení, zakrývající jejich krk. Strážný měl na krku vytetovaného sokola. „Horovy strážní.“ Vydal pak ze svých úst Mokuto a usmál se na Akiho, který stále vypadal, že vůbec nechápe co se děje. Pak otevřel dveře, které stráže hlídali a dostali se do jakési místnosti plné hieroglyfů, polic s dokumenty, zlatými i kamennými soškami a starými kamennými deskami. Mokuto se okamžitě dal do prohledávání a Aki si prohlížel artefakty. Staroegyptská civilizace ho velmi zajímala, možná i proto ho zde otec vzal.
V momentě se ozvala hlasitá rána a místností proletělo několik paprsků světla. Do místnosti se přemístili další strážní, kteří na ně okamžitě začali pálit kletby. Aki se jedné jen tak tak vyhnul a od Mokuta se každá jen odrážela. Ten pak jen cukl hlavou a všichni strážní se samo-vznítili. V agonii bolesti jeden po druhém odpadávali na zem. Místnost zaplnil zápach spáleného masa. „Jdeme...už o nás ví všichni.“ řekl Mokuto a popadl Akiho za rameno. Dřív než se však přemístili si Aki všiml, jak chodbou běží dvě postavy v černých róbách a na hlavách měli zlaté helmy. To už však znova stáli venku. „Promiň..hned ti vše vysvětlím“ řekl znova jeho otec a táhl ho směrem k budově s nápisem hotel. Očarováním recepčního dostali pokoj, kde se Aki usadil do pohodlného křesla.
Comments