„Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o starodávném božstvu, které lidé uctívaly?“ optal se Akiho, který seděl na sedačce, přikrytý dekou. Byli na něm vidět známky únavy, přeci jen, bylo už někdy po půlnoci. „Ano, říkával jsi mi to před spaním.“ odpověděl mu a zachumlal se víc pod deku. „Říkával jsi, že tehdy lidé věřily, že bohové řídí jejich životy, jejich osudy a lidé jim darovaly oběti.“ dodal a snažil se neusnout. Mokuto jen přikývl hlavou. „Dlouho jsem pátral po pravdě, a nakonec jsem ji našel.“ Přistoupil pak k oknu a zadíval se do osvětlené ulice. „Někteří jsou stále mezi námi.“ na chvíli se odmlčel a pak se otočil zpět na Akiho. „A nejsou to bohové.“ Dodal, ale to už Aki byl v říši snů. Mokuto se usmál a pokýval hlavou. „Vyspi se. Zítra nás čeká dlouhý den.“ Potom se znovu otočil k oknu a zadíval se do noci. Po té, z poza svého oblečení vytáhl stočený svitek. Ten pak rozmotal a dal se do studování hieroglyfů. Asi až po půl hodině dokázal nápisy přeložit, ale nadšeně moc nevypadal. Znova pohlédl z okna. „Chápu.“ Ohlédl se na Akiho, který spokojeně spal. Hlavou mu začali probíhat myšlenky, zda bylo dobré ho vzít na takto velmi nebezpečnou misi. Přeci jen, je to ještě dítě a neprošel výcvikem jako on v jeho letech. Pak sevřel pěst a řekl si, že Aki je jeho syn, jeho nástupce a pokud se o něj bude takto bát, nikdy z něho mocný vůdce nevyroste. Dlouhé hodiny se utápěl v myšlenkách až do doby, kdy se na nebi objevily první paprsky slunce. Jeho myšlenky vyrušil divný pocit. Budovou prošlo zvláštní chvění a pocítil, jak se k nim blíží něco silného. „Aki, vstaň.“ řekl směrem k Akimu a jeho pohled směřoval ke dveřím. Aki však nereagoval. „Vstaň!“ zvýšil na něj hlas a stáhl z něj deku. „Co je? Co se děje?“ ozval se ospalý Akiho hlas. „Připrav se.“ Rozkázal mu a stále sledoval dveře pokoje. Za nimi slyšel hlasité kroky, blížící se k nim. Věděl, že je najdou a věděl, že musí zakročit jako první. „Připraven?“ Ohlédl se na moment na Akiho a ten přikývl, přesto jevil ještě známky ospalosti.
Mokuto došel ke dveřím a když se už natáhl pro kliku, dveře okamžitě explodovaly a jeho to odmrštilo k oknu, kterým proletěl ven. To Akiho okamžitě probralo, avšak než si vůbec uvědomil co se děje, do místnosti vběhli dva muži v bílých pláštích, pod kterým se blýskalo zlaté brnění. V rukou drželi zlaté hole a na hlavách měli zlaté helmy, které jim úplně zakrývali tvář a byli ve tvaru sokolí hlavy. Jak přes ně viděli, to netušil, ale když se už konečně vzpamatoval, okamžitě se odrazil nohou od sedačky, na které předtím spal, vyskočil do vzduchu a s dvojitou otočkou zaútočil svým kopem na nejbližšího nepřítele. Jediné co však pocítil, je silný úder do zad jeho zlatou holí, což ho odmrštilo a rozplácl se o stěnu. Dopadl na zem a pohlédl na protivníka. Před obličejem spatřil konec zlaté hole, která se obalila elektrickými výboji. Vedle protivníka se náhle objevila druhá postava, která ho udeřila pěstí do zlaté helmy tak silně, až se celá promáčkla, potrhala a kusy helmy se zarazily do protivníkova obličeje. Dřív než se stačil z úderu vzpamatovat, schytal další úder do hrudi. Ozvalo se křupnutí a protivník narazil na protější zeď. Druhý nepřítel mezi tím stačil nabít svou hůl a na Mokuta se řítil paprsek elektrické energie. Ten jen zdvihl svou ruku a paprsek narazil do jeho dlaně. Dlaň pak sevřel a energie zůstala v jeho dlani. Dřív, než mohl nepřítel udělat něco dalšího, Mokuto vyslal jeho vlastní kouzlo proti němu a přidal do toho kus své vlastní síly. Nepřítel okamžitě padl na kolena, ale přesto ještě chvíli odolával. Síla energie byla tak silná, že roztavilo jeho helmu, která se pak propalovala jeho hlavou a tělem. Takovou bolest už nevydržel.
Mokuto pak došel k Akimu a pomohl mu vstát. Aki se hned oprášil a pohlédl na svého otce. „Co teď?“ zeptal se a otec mu jen podal ruku. Čekal, že se přemístí, avšak okolo nich začali kroužit plameny. Následně cítil, jak oheň obklopuje jeho tělo, ale vůbec ho nepálil. Vyletěli rozbitým oknem a obrovskou rychlostí přeletěli nad městem jako ohnivá koule. Mířili k velkým pyramidám, kolem kterých prosvištěly až nakonec začali klesat k sfinze. Spíše to byl střemhlavý pád a čím víc byli u země, tím víc nabírali rychlost. Prorazili pískem a stále klesaly, až se nakonec oheň rozplynul a Aki znova cítil pevnou půdu pod nohama. Stáli v místnosti bez světel, tudíž v naprosté tmě. Aki vytáhl svou hůlku a konečně mohl použít jedno z prvních kouzel, které se na škole naučil. Spíše ho našel v knize a podle toho se to naučil. Mávl hůlkou a na její konci se objevilo světlo. Kolem nich nic nebylo, jen písek pod nohama. Dál světlo z jeho hůlky nedosvítilo. „Skvělé!“ Zaradoval se Mokuto. „Ale, budeme potřebovat něco silnějšího“ A luskl prsty, přičemž se objevilo ohromné světlo. Stály v ohromné místnosti s černými stěnami poseté hieroglyfy. Avšak byli úplně jiné, než na jaké jsou zvyklí. Z místnosti vedli dvě chodby a před každou stály dvě sochy. Mokuto si obě strany pečlivě prohlédl. „Sutech, Anup, Usir a Re...To nedává smysl. Proč by někdo dával tyto sochy zde. “ Pak si všiml vytesaných obrazců nad sochami. „Sachmet, Horus a Eset..“ Mokuto vypadal velmi nechápavě. „Co je na tom zvláštního?“ Ozval se po chvíli Aki, když Mokuto vyslovil několik dalších jmen. Ten se na něj jen podíval a ukázal mu na první dvě sochy. „Anubis a Sethi vedle sebe nedává smysl. Podsvětí a chaos, takové složení vidím prvně. Dále je tu Ra a Usirev….Re jako nejvyšší z bohů a Usir jenž byl zabit Sutechem“ Ukázal na sochu o které mluvil předtím. „A oživen Anupem“ Ukázal na sochu Anubise vedle. „Co tím chtějí říct?“ Aki tomu nechápal vůbec, nepřišlo mu to divné ani zdaleka. Vždyť viděl spoustu egyptských soch a nikdy v tom nehledal nějaký význam. Mokuto se chytil za hlavu. „Kde to vlastně jsme?“ Pod sfingou? To jsme jen tak prošli kolem sfingy?“ Začal se ptát Aki a to vyrušilo Mokuta ze zahlcení vlastních myšlenek. „Ano, říká se že Sfinga chrání podzemní komory, jenž vedou do chrámu vědomostí, kde jsou ukryty veškerá tajemství světa.“ Odpověděl mu a už se nezaobíral sochy v okolí. „No počkej, ale nechrání takovéto místa mumie?!“ zeptal se Aki dost nejistým hlasem. „Mumie?“ Zvedl obočí Mokuto. „Čteš moc hloupých knih. Mumie tu nejsou.“ Zasmál se. „No jen aby.“ Zamračil se Aki. Nelíbilo se mu, že si jeho otec nedává vůbec pozor. Ano, věděl, že je mocný čaroděj, ale měl obavy z míst, jako jsou táto. „Tak kudy?“ zeptal se podrážděným hlasem a Mokuto ukázal chodbou u které stály Anubis a Seth. „Víš to jistě? Neříkal si před chvílí chaos a podsvětí?“ Vrtěl hlavou Aki a Mokuto se ušklíbl. „Neboj se. Vím co dělám.“ Následně mrkl a oba vyrazili chodbou, kterou Mokuto vybral. Akimu se zdálo, že chodba má stále nižší strop, ale to se po chvilce chůze změnilo. Chodba začínala být větší a vyšší. Stěny byli holé a stále z černého kamene. Písčitá zem se změnila na vydlážděnou kamennými bloky. „Hodně jsem četl, že egypťané stavěli mnoho pastí.“ Ale jen co to Aki dořekl, tak Mokuto zrovna po dvou krocích sešlápl kamennou desku. „Že jsem vůbec něco říkal...“ Povzdechl si Aki a Mokuto se na něj otočil. „He Hee He.“ Aki mu už chtěl něco říct ale to se v dálce z obou stran chodby ozvalo hlasité a hrubé zabručení a zvuky jakoby se pomalými šoupavými kroky něco blížilo. „Co je zase toto?“ Optal se Aki a Mokuto jen odpověděl. „Eh...nejspíš mumie.“ Aki se jen na svého otce podíval a dodal. „Ty jsi otec roku...vážně.“
Comentarios