„Aki! Připrav se!“ Rozkázal Mokuto. „Jdou z obou stran.“ Dodal a postavil se do bojové pozice. Armáda mrtvol pomalu vycházela ze stínu a dřív než mohl Aki něco říct tak se okolo Mokuta objevil písečný vír a když zmizel, nebylo po něm ani stopy. Aki, sám proti hordám mumií se zmohl jen na „No to mě poser koště.“ Naštěstí, světlo, které Mokuto vyčaroval, zde zůstalo.
Aki svíral svou hůlku a byl na pozoru. První mumie vyšli ze stínu a Aki byl celkem zaskočen, že se něco takového rozpadlého, může vůbec pohybovat. Mumie, byli jen chodící kostry, na kterých zůstali zbytky masa a tkáně a ještě kusy obvazů, či oblečení. První várka se pohybovala velmi pomalu, někteří za sebou tahali končetinu, druzí byli bez ruk a nebo jen s půlkou těla.
Aki se taktéž postavil do bojového postoje, ale vůbec netušil, co si počne. Ve škole ho nenaučily nic co by mu v této situaci pomohlo. Jediné co ho napadlo, bylo rozbíjející kouzlo, které ho naučil jeho otec. Švihl hůlkou, ale první ránu minul a trefil jen stěnu chodby. Pokusil se znova a lépe mířit. První z mumií padla k zemi z roztříštěnou lebkou. Akimu projel tělem pocit uspokojení a po dlouhých deseti minutách bylo po všech mumií. Vzalo mu to docela dost sil a po čele mu stekla kapka potu. Napočítal jich kolem třiceti a naštěstí byli tak pomalé, že se k němu nedokázaly přiblížit. Radost ho však přešla ihned, když v dálce slyšel kroky. Znělo to, jako kdyby pochodovaly vojáci. Namířil hůlku do tmy a čekal co z ní vyleze. Byli to znova hnusné mumie, jenže tyto vypadali zcela jinak. V rukách nesli různé zbraně. Zlaté kopí, meče a dlouhé srpy. Pochodovali velmi rychle a Akimu bylo jasné, že teď už má velký problém. Při pohledu na ně se trochu zatřásl, ale neváhal a znova švihl hůlkou proti jednomu z nich. Trefil se a jednom vojákovi to utrhlo celou paži od těla. Ten se však pro ni jen sehnul, vzal ji ze země a připevnil zpátky k tělu. „Jo, mám problém.“ Řekl Aki ze strachem v hlase. Pak dva z mrtvé armády vyskočily z řady a utíkaly k němu. Byli opravdu rychlí. Jeden z nich měl dva zlaté srpy a druhý držel zlatý meč. Když už byli u něj, Aki se zmohl jen na rychlé úhyby před jejich útoky. Měl výhodu, že byl malý a také mrštný. Musel ale vymyslet něco, jak je všechny porazit, určitě ho jen tak odejít nenechají. Snažil se při každé příležitosti použít svou hůlku, ale více se uhýbal útokům, než kouzlil. A přesto, když se do nich trefil, nemělo to žádný účinek. Nakonec schytal řeznou ránu do levé ruky. Udělal kotoul dozadu a všiml si divných výrazů jeho nepřátel, jakoby si ten boj užívaly. Schoval hůlku, která mu teď byla k ničemu a klečel na zemi svírajíc svou ránu na ruce. Sledoval jak se k němu blíží ten s tím mečem. Rána ho bolela a tělo se třáslo strachem ze smrti. Pak pocítil jakési zavibrování na svém boku. Úplně zapomněl na svůj meč, který nedávno dostal. To už se na něj řítil zlatý meč, který se zastavil ho stříbrnou čepel. Chodbou se prohnal zvuk zařinčení kovu. Akimu projelo ve vlasech několik malých elektrických výbojů. A když se voják znova zaútočil, jeho zlatá čepel se roztříštila, když narazila na ostří Akiho zbraně. Ta pak projela tělem mumie jako nůž máslem a skácela se k zemi.
Aki svou katanu svíral pevně ve dvou rukách, tak jako ho to učily. Připadalo mu, že je meč tentokrát nějak moc těžký, ale přisuzoval to své únavě. Druhý voják se zlatými srpy okamžitě vystřelil prot němu a začal sekat svými zbraněmi. Aki se uhýbal, odrážel útoky svým mečem a pak znova pocítil vibraci ve svém meči. Ohnal se sním proti nepříteli a jeho to roztříštilo po okolí. Přitom po stěnách chodby proletěly dva slabé blesky, které ihned zmizely. Otočil se k ostatním nepřátelům, kteří tam stály. Bylo jasné, že se jim nebude líbit jeho výhra nad dvěma kolegy, ale vůbec nečekal, že se na něj rozběhnou všichni. Někteří běželi po stěnách chodby jako pavouci, druzí se na něj přiřítily dlouhými skoky. Teď se zmohl jen na rychlé úhyby a obranu. Nedali mu sebemenší šanci na protiútok. Bylo jich strašně moc a cítil jak ho energie opouští. Meč byl stále těžší a těžší a před očima se mu začalo zamlžovat.
„Zavři oči Aki..“ uslyšel ženský hlas v Japonštině. Netušil, kde se tu vzal a nehodlal ho poslechnout. To by byla jeho smrt. „Věř mi...pomohu ti.“ ozval se znovu hlas a Aki se nyní ocitl v pasti. Byl obklíčen nepřáteli a za ním byla jen stěna chodby, tudíž, už neměl kam ustupovat. „Aki!“ ozval se znovu hlas a když už neměl sílu se bránit a věděl, že je jeho konec, zavřel tedy oči. V tom momentě ho zaplavila energie. Jeho tělo se pohnulo aniž by to chtěl. Pohybovalo bez jeho vůle, cítil vše, ale přitom to nebyl on. Meč se ocitl v jeho levé ruce a pocítil jak natáhl svou pravou ruku před sebe. Rukou mu projela silná vibrace a pak bylo ticho. I on se přestal hýbat. Otevřel oči a na krátký moment to spatřil. Byla to spíše ona, nádherná žena s dlouhými vlasy zářící barvou jako plamen a očima červenýma jako rubín a kolem ní bílé oslňující světlo.
Pak otevřel oči znova a stál zase v té chodbě. Kolem něj ležela hromada suti, což byla armáda mumií, a na některých místech se stále objevovaly elektrické výboje. Kdo byla tá žena? Honila se mu hlavou otázka. Cítil se zase unavený, ale ruka ho už nebolela. Když se podíval na svou levou ruku, řezná rána už tam nebyla a byla zcela zahojena. Pak vyrazil chodbou dál. Musel najít svého otce, bez něj se odsud nedostane a jen doufal, že už na žádné mumie nenarazí. Chvíli procházel tmou, až se nakonec po stěnách začaly zapalovat ohnivé louče. Stěny teď byli zlaté, poseté hieroglyfy a stále měl divný pocit, že slyší nějaký hlas. Kráčel dál a přišlo mu, že ta chodba je snad nekonečná. Stěny byli stále ze zlata a celkem ho zajímalo, co je na nich napsané. Pak znova ten pocit jakoby zaslechl hlas. Zastavil se a rozhlížel se všude kolem, ale nikde nikoho. Udělal pár kroků a pak to zaslechl znova a zřetelněji. Slovům nerozuměl, ale hlas byl velmi hrubý a tón né moc přívětivý. Pokračoval stále dál až se konečně dočkal konce chodby. Dostal se ohromné místnosti. Byla obrovská plná kamenných bloků, všude možně rozmístěné. Uprostřed stál jakýsi oltář s velkým krystalem uprostřed, který byl ozařován slunečními paprsky, vedoucí odněkud z vrchu. Byli zde další čtyři chodby a na stěnách vytesané ohromné sochy, které už předtím viděl na začátku. Pak si všiml, že na kamenných blocích nejsou jen hieroglyfy a jiná staroegyptská písma, ale našel zde i znaky čínské, japonské, Znaky které sám nepoznal, písma a jazyky, kterým nerozuměl. Pomalými, opatrnými kroky se blížil ke krystalu, když se přímo před ním zarazila ohromná zlatá sekyra do země. Když se podíval, komu patří, nasucho polkl. Spatřil obrovského muže se zvířecí hlavou. Připomínala hlavu šakala či vlka a byla velmi tmavá. To jemu patřil ten hlas, který Aki slyšel. Vytrhl svou sekyru ze země a napřáhl ruku k dalšímu seku. Znovu mu něco řekl v jazyce, kterému nerozuměl a připravil se seknout.
„Otče...prosím...“ vydal Aki ze svých úst a už jen sledoval, jak se k němu blíží ostří sekyry. Přivřel oči a nic se nestalo. Spatřil před sebou postavu, ve kterou doufal, že se objeví. Ze všech čtyř chodeb vyletěly ohnivé dračí hlavy, které se zakously do obrova těla. „Otče..“ vydal ze sebe unavený Aki a pohlédl na Mokuta, který držel ostří sekyry v holé ruce. Obra teď zaměstnával oheň a tak měl Mokuto čas rychle odnést Akiho na konec místnosti, kde bude v bezpečí. Byl rád, že jeho syn v pořádku a když ohnivé dračí hlavy zmizely, Mokuto se jen narovnal a otočil se na obra. „Mohl jsem si myslet, že tu jeden z vás bude, ale že to bude zrovna Anubis...“ Mokuto sevřel pěst a pomalu se blížil k obrovy, který se nakonec zmenšil do lidské velikosti, avšak stále byl vyšší než Mokuto. Ten, když se k němu přibližoval tak mu začaly kolem sevřené pravé pěsti, sršet malé blesky. „Neměl jsi vztáhnout ruku na mého syna.“ Zavrčel Mokuto a pak se oba dva proti sobě rozběhli.
留言