Aki se krčil u stěny a chránil si obličej pod návalem prachu a odlétajících kamenů. Boj mezi jeho otcem a egyptským bohem začal hned zostra. Viděl Mokuta už v několika v bojích a vždy měl navrh. Lidé ho považují za nepřemožitelného, nesmrtelného a někteří ho uctívají jako boha. Ale tady to bylo úplně jiné. Jejich souboj byl vyrovnaný, nebo spíše poprvé, byl někdo mocnější než jeho otec.
V Mokutově výrazu však bylo nadšení. Už jsou to dlouhé roky kdy se mu postavil někdo takto mocný a užíval si to co nejvíc mohl. Na těle už měl několik krvavých zranění a nepřítel neutrpěl ani škrábnutí. „Ukaž mi co v tobě je!“ Zaradoval se Mokuto a plácl dlaněmi k sobě. Několik kamenných bloků se zvedlo do vzduchu a vyřítily se přímo na nepřítele. Jeho před nárazem ochránila jakási temná bariéra, která kamenné bloky při nárazu rozdrtila na prach. Anubis pak něco řekl, ale ani Mokuto mu nerozuměl. Nebylo to starým jazykem egypťanů. Přišlo mu, že tento jazyk ani není z tohoto světa. V nepřítelově hlase se ozývala temná ozvěna. Po té znova něco zařval až se nakonec ozvalo hlasité zavrčení. Pak přišlo něco, co nečekal ani Mokuto a ani Aki. Nepřítel začal mluvit japonsky. „Děti Izanami, opustite toto posvátné místo. Vás druh není připraven na tajemství ukrývající se v těchto zdech.“ Znova se ozvalo hlasité zavrčení. „Jsi mocný, cítím z tebe potlačovanou sílu. Ale jsi příliš naivní.“ Mokuto s Akim pocítily obrovský nárůst síly. „Postav se mi a odvedu tvou duši do podsvětí!“ Z Anubisova těla začala stoupat jakási temná energie a kamenné bloky pod jeho nohama nevydržely nápor síly a popraskaly. Nepřítel zasekl svou zbraň do země a dal své ruce k sobě. Mezi dlaněmi se pomalu nabila jakási fialová koule. „Aki!“ Otočil Mokuto svůj pohled na svého syna. „Drž se co nejvíce vzadu, snaž se být v krytu..“ Pak se jeho pohled opět věnoval nepříteli. „Nebudu mít čas tě chránit...“ dodal a postavil se do postoje, jaký Aki ještě nikdy neviděl.
Anubis vypálil proti Mokutovi nabitou kouli fialové energie. Ten si moc dobře uvědomoval, že tady mu už běžná magie nepomůže. Měl jen pár sekund vymyslet, jak se proti takové síle ubránit. Znova tleskl svými dlaněmi a objevilo se oslepující bílé světlo. Když pominulo, před Mokutem a Akim se pomalu rozpadávala tmavě červená bariéra, která zadržela explozi, způsobenou nepřítelovým útokem. Aki si všiml ještě jedné věci v otcově ruce. Svíral v ruce svou kouzelnou hůlku, kterou Aki vidí vůbec poprvé. Myslel si, že už ji dávno nemá.
„Rád tě znovu vidím, kamarádko“ usmál se Mokuto na svou hůlku. Namířil pak s ní na nepřítele a lehkým švihnutím se země začaly vynořovat obrovské kořeny, které se omotávaly okolo Anubise. Ten opět uchopil svou zbraň a každý, který se k němu přiblížil rozsekl a když už jich bylo příliš, uvolnil znova ze svého těla sílu a kořeny se při něm začaly vypařovat. Mokuto věděl, že mu takový útok bude houby platný, ale dodal mu dostatek času, dokončit zaříkávání zaklínadla. Chytil svou hůlku oběma rukama a kolem něj zazářila červená aura. Jeho ruce se třásly a z nosu ztekla kapka krve. „Damunēshon!“ vykřikl a vzdechl bolestí. Červená aura zmizela a objevil se kolem něj černý, hustý dým, ze kterého pak vyletělo několik tmavě černých pásů látky, na jejichž konci byli černé lebky vytvořené z onoho dýmu. Velmi rychle se omotaly okolo nepřítelova těla a pak se konce ukotvily k zemi. Začaly ho stahovat k zemi a ani on neměl takovou moc, aby se z toho dostal. Mokuta, vyvolání něčeho takového, dosti vyčerpalo, ale stále se držel na nohách. Otřel si krev u nosu a schoval svou hůlku. Pohlédl ještě na moment na tzv. Boha mrtvých, který se stále snažil dostat se ze sevření. Klečel na jednom koleni a vší silou se snažil zadržet, aby ho pásy nestáhli úplně k zemi. Pak pomalým krokem zamířil k tomu podstavci s krystalem. „Ne!“ Zvolal na něj bezmocný Anubis, ale Mokuto ho ignoroval. „Vědomosti a veškerá pravda o tomto světě...“ řekl si pro sebe, když došel k podstavci. To se k němu už připojil i Aki, který pro jistotu sledoval Anubise. Mokuto natáhl svou ruku ke krystalu, ale těsně před ním se zastavil. Pomalu se otočil a pohlédl na obrovskou sochu nejvyššího egyptského boha Ra. Aki se nechápavě podíval na svého otce. „Děje se něco?“ optal se ho, ale Mokuto se jen usmál a zavřel oči. „Chápu...“ Dodal jen a ještě jednou se otočil na krystal. „Pojď Aki, je čas jít domů.“ Podal mu ruku a Aki jen zamrkal očima. „Počkej, proč? Nepřišel jsi snad sem pro něco? Co se zase děje?!“ Mokuto znova položil ruku na jeho hlavu a lehce mu rozcuchal vlasy. „To ti vysvětlím až bude vhodnější chvíle.“ Usmál se na něj a Aki s velkým povzdechnutím stiskl jeho ruku. Kolem nich se objevily plameny, které je pomalu začaly pohlcovat. Mokuto se ještě znova podíval na Anubise a mávl rukou. Jeho spoutání zmizelo a Anubis se mohl znova postavit na nohy. Jejich pohledy se střetly a Mokuto pak mírně kývl hlavou. Bůh smrti mírně zavrčel a znova se zvětšil do předchozí velikosti a postavil se ke stěně, kde se změnil v kámen. Pak se jako oheň vydali východem ven a po chvilce znova stály ve vyprahlé poušti. „Celé to bylo zbytečné...Mohl jsem tam umřít!“ Řekl Aki naštvaným hlasem. „Nebylo to zbytečné...já jsem získal mnohé.“ odpověděl mu a hlavou mu neustále dokola probíhala myšlenka na hlas boha Re. „Jinak, jak jsi se vlastně dostal z té chodby?“ optal se Akiho. „Bojoval jsem přeci.“ odpověděl mu a Mokuto se zaradoval a pomalu vyrazily kupředu. „To jsi je všechny pobil?“ radoval se Mokuto, ale Aki okamžitě zareagoval. „Ne...někdo mi pomohl.“ Na chvíli se zamyslel. „Viděl jsem ženu s vlasy zářící jako oheň.“ Mokuto se okamžitě zastavil a pohlédl na svého syna. „Nevím co byla zač, ale ovládla mé tělo a všechny je tak pobila.“ dodal ještě Aki a Mokuto se po chvíli jen široce usmál. „Přijde den, kdy se všechny díly skládačky ucelí v jeden kus a ty poznáš pravdu, která je kolem tebe.“ Položil mu ruku na rameno. „Ale už teď vím, že od tebe mohu očekávat velké věci...Když si tě vybrala“ a pak pokračoval dál. Aki ještě chvíli stál, neboť vůbec nechápal pointu. „P..Počkej! Jak vybrala? Kdo to byl?!“ rozběhl se za otcem a ten se jen hlasitě zasmál. „Odpověz mi!“ Křičel na něj Aki. „Ještě není ten správný čas.“ Vyplázl na něj jazyl. „Otče! Štveš mě!“ zabručel Aki. „Já, že tě štvu?! No počkej ty jeden!“ Začali se mezi sebou přít, shazovali se do písku a smáli se.
Byl už konec dalšího dne a nebe bylo plné hvězd. Oba leželi v písku a sledovali oblohu. „Děkuji, že jsi mě sem vzal.“ řekl potichu Aki. „Nemusíš mi děkovat. Je to vše v rámci tvého výcviku. Praxí se naučíš nejvíce a neboj, bude mnoho příležitostí na další výpravy.“ odpověděl mu a znova se usmál. „Když si tehdy odcházel z Bradavic...bylo ti toho líto?“ ptal se dál Aki. „Ano, bylo. Bral jsem Bradavice jako svou druhou rodinu, jako svůj druhý domov. Poznal jsem tam mnoho lidí a někteří se staly mými nejlepšími přáteli. Uvidíš, že se ti tam také bude líbit. Vím, že je to těžké. Být v jiném prostředí než na jaký jsi zvyklý a učit se věci, které ti jsou k ničemu.“ Po této větě se oba zasmály. „Ale važ si svých přátel. To mě Bradavice naučily.“ Poplácal ho po zádech. „Jo Ryuu mi říkal, že praděda byl z toho celý na nervy, když se dozvěděl, že sis v Bradavicích našel přítelkyni.“ usmál se Aki a Mokuto se znova zasmál. „To ano.“ Pak se znova zadíval na noční oblohu. „Tehdy, ale byla jiná doba. Procházel jsem zcela odlišným výcvikem, než ostatní. Ale mohu ti říct, že když jsem se naučil milovat...stal jsem se silnější.“ Po té se postavil a oprášil se od písku. „Je čas, abys ses vrátil do školy.“ Znova natáhl ruku k synovi a ten se taktéž postavil. „Studuj pilně a najdi si přátele...to je rada, kterou ti teď mohu dát.“ Okolí zaplavila sprška elektrických výbojů a pak spolu prošli portálem.
Comments