Nigakure léto 1979
Bylo teplé letní počasí. Ulicemi tohoto velkého města v té době se hemžilo mnoho lidí, avšak většina byli jen vojáci. Nebe bylo skoro bez mraků a nad sídlem rodiny Tyrson, na jediné hoře tohoto ostrova se nacházela jedna osoba malého vzrůstu s krátkými černými vlasy, oblečen jen do spodního dílu kimona. Levou ruku měl za zády a přivázanou k tělu a druhou rukou šplhal po ostré skále. Kapal z něj pot a vypadal velmi vyčerpaně. Každým posunem výše mu docházely síly. Vydával ze sebe bolestné zvuky a celé tělo se mu třáslo. Nakonec se mu podařilo vylézt až nahoru, kde padl do trávy. „Jsi tu pozdě!“ ozval se hrubý hlas starého muže v černém obleku. Na hlavě měl černý klobouk, který házel stín do jeho obličeje. Muž se opíral o černou hůl. „Zase jsi mě zklamal, Mokuto!“ Starý muž přistoupil k vyčerpanému tělu dítěte. Mokuto se hlasitě nadechoval a vydechoval. „Limit byl dvacet minut!“ Zavrčel muž a přistoupil ještě blíž. „O..omlou...omlouvám se, pane!“ Hlasitě vydýchával Mokuto. „Zvedni se!“ Poručil mu muž a Mokuto se snažil vyškrábat se na nohy. Bohužel pro něj, každý pokus vstát byl pro něj nemožný. „Jsi pro mě jen zklamáním!“ Mokuto se vznesl do vzduchu a lapal po dechu. „Zklamal jsi mě naposledy!“ Muž se odrazil od země a silným kopem do Mokutova břicha, ho odkopl pryč z hory.
Mokuto mířil k zemi velkou rychlostí a už viděl svůj konec. V hlavě neměl žádnou myšlenku, jen zavřel oči. Pak už jen ucítil jak ho někdo popadl a pak následně položil na zem. Když otevřel oči, stále před ním jeho otec Yumichika. „Otče?“ Vydal jen ze sebe unavený a vystrašený Mokuto. To už se za hlasitého bouchnutí objevil i starý muž. „Otče?“ ozval se Yumichika, při pohledu na starého muže. „Neměl bys jen tak pohazovat s mým synem.“ Poškrábal se na hlavě Yumichika a pousmál se na svého otce. „Protentokrát ti tvůj čin prominu, Yumichiko!“ zavrčel starý muž. „Trest ho však nemine!“ dodal a pomalým krokem odcházel pryč. „Jsi v pořádku?“ otočil Yumichika svůj pohled na Mokuta. „O..omlouvám se.“ sklonil hlavu Mokuto. „Nic si z toho nedělej. Tvůj děda je už takový.“ usmál se na svého syna. „Teď pojď, nebo nás tvoje matka zabije!“ zasmál se a zvedl Mokuta ze země a posadil ho na svá ramena.
Když nastal večer, Mokuto ležel už ve svém pokoji. Byl vyčerpaný, vše ho bolelo, ale nespal. Poslouchal rozhovor svých rodičů ve vedlejší místnosti. „Tvůj otec to už přehání, nedávno mu bylo 9 a zachází s ním jak s kusem hadru! Vždyt ho mohl zabít! Cožpak nemá v sobě kousek rozumu?!“ ozýval se anglicky mluvící ženský hlas se skotským přízvukem. „Elizabeth!“ zvolal na ni klidným hlasem Yumichika. „Ne! Nelíbí se mi to!“ okřikla ho žena. „Když jsem si tě brala, tak jsem souhlasila s tím, co mě bude čekat, ale tohle je moc! Je to můj syn!. Ani Nibori neměl tak tvrdý trénink! Já...“ na chvíli se ozvalo ticho. „Mám o něj strach.“ dodala pak znova nastalo ticho. „Musí to tak být.“ dodal Yumichika.
Zima 1979
„Chtěl jste mě vidět?“ krčil se Mokuto na podlaze. Jeho tělo bylo doškrábané a místy měl hluboké jizvy. Ruce měl až po loket obvázané látkovými obvazy. „Ano, přemýšlel jsem.“ odpověděl mu jeho děda. „Začal si dělat menší pokroky, ale to stále nestačí.“ postavil se ze svého křesla starý muž. „Je čas změnit trénink.“ Mávl svou hůlkou ke kleci v rohu místnosti. Ta se otevřela a z klece vyšlo malé štěně psa. Byl malý s bílou srstí. Vypadal spíš jako nějaký plyšový medvěd. Okamžitě se rozběhl k Mokutovi a začal mu olizovat obličej. Mokuto se nechápavě podíval na dědu. „Starej se o něj. Od teď je tvým přítelem. Další tvůj trénink započne na konci roku. Teď běž.“ dodal a pak se znova posadil do křesla.
Mokuto stále nechápal takovou změnu. Od mala neměl přátele a teď dostal psa. Do konce roku zbývali dva měsíce. S malým psíkem se skamarádil velmi rychle. Bral ho všude, dokonce spolu i jedli a spali. Po velmi dlouhé době se na jeho tváři objevil šťastný výraz a úsměv. Celé dny spolu běhaly venku na ulici či v lese. Konečně mohl poznat co je to přátelství a to i přesto, že to bylo jen pouhé zvíře. Vše bylo skvělé, až do doby, než přišel konec roku. Venku mrzlo a padal hustý sníh. „Jsem zde na váš rozkaz.“ řekl Mokuto, klečící na zemi a v náruči držel psíka. „Nechť tedy započne další fáze tvého výcviku.“ ozval se starý muž a vstal z křesla. „Postav ho prosím na zem.“ Mokuto pustil psíka před sebe a ten se posadil na podlahu. „Postav se.“ Mokuto se tedy postavil a starý muž mu hodil wakizashi. Mokuto krátký meč chytil a znova se v jeho obličeji objevil nechápavý výraz. „Zabij ho.“ Poručil mu a Mokuto se roztřásl. Něco takového nemohl udělat. Psík se na něj díval očima, kterým se nedalo odolat. „Zabij ho!“ Poručil znova a pomalu se k němu blížil. Mokuto měnil pohledy ze svého dědy na psíka a zpět. Wakiwashi držel sevřeně v ruce, která se třásla. „Myslel jsem si to. Jsi stále slabý. Proto ti dám lekci, kterou potřebuješ.“ řekl starý muž když byl před ním. Popadl v rychlosti rukojeť meče, vytáhl ho z pochvy a pak už viděl, jak se ostrá čepel zapíchla do nebohého těla štěněte. Jeho bílá srst se zabarvila červenou krví. „Přijdou časy, kdy tě i ten nejlepší přítel zradí. Věř jen sám sobě. Nikoho si nepusť k tělu. Jsi stvořen k nenávisti, k utrpění ostatních. Jsi zbraní tohoto světa.“ dodal a meč pak zasunul zpět do pochvy. Mokuto sledoval jak jeho nejlepší přítel nestihl ani zakňučet. Jeho krev se dolila až k jeho nohám. „Chápu..“ vydal ze svých úst a jeho tělo se přestalo třást. Starý muž viděl v Mokutových očích změnu. Konečně ho dokázal zlomit. „Nyní, může opravdový trénink započít!“
1981
„Jak to myslíš, dát Mokuta do bezpečí?“ ptal se Yumichika svého otce. „Moc Nanami každým dnem roste. Každým dnem se k němu dostává blíž a blíž. Může se stát, že ho už ani já nedokážu ochránit. Proto ho musíme dát tam, kam si netroufne ani osoba jako je Nanami. Přesně proto, jsem zde zavolal i tebe, Elizabeth.“ pohlédl na ženu stojící vedle Yumichiky a potáhl si z doutníku, které tak rád kouřil. „Mně?“ zamrkala Elizabeth. „Rozhodl jsem se, že ho pošlu do školy v Bradavicích. Do které, pokud se nepletu, jsi chodila i ty“ Elizhabeth pokývala hlavou. „Co však jeho trénink? Co bude s jeho zlomenou duší?“ zavrčela. Nikdy mu neprominula, co z jeho syna stvořil. Yumichika okamžitě položil ruku na její rameno a pokoušel se ji zklidnit. „Vím, že mne nemáš ráda. Cítím to velmi dobře.“ vydechl zrovna dým z úst. „Řekni svému synovi vše co musí vědět o škole, o Británii, o mudlech.“ dodal a znova potáhl z doutníku. „Proč myslíte, že ho na školu vezmou? Není Brit a k tomu, škola si vybírá čaroděje, ne vy!“ uchechtla se Elizabeth. „Pan Brumbál, který je ředitelem a to školy, která se po letech znovu otevírá, je mým dlouholetým známým a taktéž dlužníkem. Proto našeho Mokuta už přijal.“ odpověděl Elizhabeth. „Teď, proveď co jsem ti řekl“ přikázal a vydechl dým ze svých úst.
„Proč tam musím jít?“ ptal se Mokuto svého otce. Přes rameno měl vak s věcmi a ustaraný výraz. „Naučís se tam kouzlům a magii. Poznáš nové prostředí, nové lidi. Uvidíš, že v něčem to bude mít prospěch.“ usmál se na něj. Došli na oválný plac, na kterém stál uprostřed portál,postavený z nefritu. Yumichika vytáhl nožík a řízl se do dlaně. Ihned se spustil proud krve. Namířil rukou k portálu. Přitom vytáhl svou hůlku a máchl sní. Po chvilce se v portálu objevily záblesky blesků, až se nakonec vytvořil modrý průchod. „Tak jdeme! Vzhůru za novým dobrodružstvím!“ usmál se Yumichika.
Comments