Londýn 1981
Černé mraky zahalovali toto velké město do temnoty. Zvedal se vítr a schylovalo se na déšť. Hlavní ulice města, byli jako vždy, plné lidí. Mudlů a hlavně čarodějů z ministerstva, kteří ještě stále hledali přisluhovače porazeného pána zla, kteří unikali spravedlnosti.
V temné uličce, nedaleko Děravého kotle, se objevilo několik modrých záblesků a po chvíli tam už za hlasité rány stál Mokuto a jeho otec Yumichika. „Výborně, trefil jsem se docela do správného místa.“ zaradoval se Yumichika a rozhlížel se kolem sebe. Jeho pozornost zaujala hromada smetí a papírových krabic, které se po chvilce rozhrnuli. „Co..Co jste zač?!“ Ozval se vystrašený, chraplavý hlas a z poza smetí vykoukla špinavá hlava. „Jste ufoni?!“ ptal se dál a krčil se k zemi. „Prosím...prosím neubliž..“ ani nestačil dokončit větu a v jeho těle skončilo několik vrhacích nožů. Byl v momentě mrtev a z rán začala pomalu téct krev. Mokuto se udivoval nad rychlostí jeho otce. „Nejrychlejší ruce východu“ říkal si Mokuto v mysli. Nikdo nebyl tak rychlý a přitom tak přesný jako Yumichika. „Mudlové...“ zamumlal si pro sebe Mokutův otec a pak se znova věnoval svému synovi.
„Tak jo, vítej v Londýně. Tady se spolu rozloučíme. Mám pro tebe několik pravidel, která nesmíš porušit.“ pousmál se na něj. „Tento svět je jiný. Existují zde jiná pravidla a zákony. Kouzelníci zde žijí spolu s mudly, tak to musíš respektovat. Snaž se na sebe moc neupozorňovat, nejlépe vůbec. Nikdo nemusí vědět, odkud pocházíš. Zjisti si a dodržuj zákony, které zde platí. Jako pro mudly tak i pro čaroděje. Hlavně si teď musíš uvědomit, že jsi jedenáctileté dítě a podle toho se i chovej. Ber to jako misi...jako infiltraci.“ Yumichika už vypadal velmi zamyšleně, nenapadalo ho, co by mu ještě řekl. Pak jen povzdechl „Hlavně na sebe dávej pozor.“ poplácal ho po rameni a Mokuto jen pokýval hlavou. „Rozumím. Nezklamu tě, otče.“ Lehce se pak uklonil. „Matka ti vše vysvětlila?“ zeptal se nakonec Yumichika a Mokuto už v anglickém jazyce odpověděl. „Ano!“ Yumichika pokýval hlavou a pomalu se otočil. „Uvidíme se v létě.“ dodal a za hlasité rány a zasršení několika blesků, zmizel.
Mokuto tam ještě chvíli stál. Občas se podíval na mrtvolu bezdomovce a pak na nebe. Od teď je na všechno sám, v prostředí, které nezná. Mezi lidmi, kteří se od něj liší snad úplně vším. Pak se vydal směrem do hlavní ulice. Na hlavu mu dopadli první dešťové kapky. Kráčel ulicí plné lidí a občas si všiml pohledů, namířené přímo na něj. Někdy mu připadalo, že ho někdo pronásleduje, ale potom si uvědomil, že to bude nejspíše tím, že je poprvé v takovémto prostředí.
Nakonec se mu podařilo dostat se na místo, o kterém mu řekla matka. „Děravý kotel.“ řekl si pro sebe a už celý zmoklý vstoupil dovnitř. Sál byl plný lidí, kteří popíjeli a bavili se mezi sebou. Opatrně prošel kolem plných stolů a teď si opravdu všiml, že ho zdejší lidé pozorují. Opatrně došel až k pultu, kde se posadil na stoličku. Za nedlouho se objevila postarší postava, která si ho prohlížela. „Co si přeješ mladíku?“ zeptal se ho. Mokuto se na něj podíval. „Slyšel jsem. Že se zde dá najít ubytování.“ snažil se na své tváři nahodit úsměv, ale nešlo to. „Á, ty budeš asi jeden z nových studentů Bradavic, je to tak?“ zaradoval se hospodský a položil na pult klíček. Než Mokuto stačil odpovědět, hospodský dodal. „Pokoj číslo 11.“ pousmál se na něj a Mokuto kývnutím hlavou poděkoval a už kráčel po schodech k pokojům.
Druhý den ho čekala první návštěva příčné ulice, která se hemžila spousty starších i mladých kouzelníků a čarodějek. Podle instrukcí od matky, měl jako první navštívit banku, kde mu uložily nějaké peníze. Společně se skřetem sjeli dolů do podzemí, kde zastavily u trezoru, který odemkl malým klíčkem. Dveře zarachotily a pak se otevřeli. Z místnosti se vynořil zlatý záblesk a Mokuto vstoupil do trezoru, který byl po strop zaplněný zlatými mincemi. Naplnil jimi kožený vak a odešel zpět do ulic. Nakoupil všechny potřebné věci a jako poslední věc, která mu chyběla, byla hůlka.
V obchodě u Ollivandera ho přivítal starší muž. Chvíli si ho prohlížel, asi mu přišlo podivné, že do jeho obchodu vstoupil asiat. Po rychlém pozdravení a krátkém rozhovoru, starší muž odněkud, ze zadních polic donesl hnědou krabičku, ze které, když ji otevřel, vytáhl tmavě hnědou hůlku. Mokuto ji vzal do ruky a lehce s ní mávl. Nic se však nestalo. „Zvláštní, čekal bych, že právě takováto hůlka by k vám sedla.“ poznamenal starší muž a jen s pokrčením ramen šmátral po další krabičce. Až nakonec, asi po deseti zkouškách různých typů hůlek, se rozhodl, že přinese hůlku zcela jinou. „12 palců dlouhá, z dubového dřeva a vlasem víly.“ Mokuto se chvilku zarazil nad tím, čím je tato hůlka naplněna. Nakonec ji však vzal do ruky a pocítil příjemné teplo a celou místností proletěla zvláštní energie. „Tak je to nakonec tato hůlka.“ zaradoval se starší muž. „Pečlivě se o ni starejte.“ dodal, když si od Mokuta bral peníze. A taky se tak i stalo. Mokuto, ač se mu v budoucnu za tuto hůlku vysmáli, tak se o ni staral s láskou a právě díky této, na první pohled ničím zvláštní, hůlce se stal tak mocným čarodějem.
Další dny strávil zavřený ve svém pokoji v Děravém kotli a připravoval se na odjezd do školy. Každý den pečlivě cvičil a meditoval, sháněl informace v knihách, které nakoupil v obchodech a z okna sledoval dění v Londýnské ulici.
Cesta do Bradavic, byla poměrně rychlá. Spolu s dalšími dětmi plul na loďce přes jezero a byl doslova fascinován hradem, který před ním stál. Nikdy takovou stavbu neviděl a už tehdy se těšil, až bude moct prozkoumat takové honosné sídlo.
Při zahajovací slavnosti a zařazovacím ceremoniálu ho poněkud překvapil mluvící klobouk. Ten si z myslí takového chlapce chvilku nevěděl rady, ale nakonec vykřikl „Zmijozel!“ A tak začal první rok v Bradavicích po opětovném otevření. První i druhý ročník prošel s úplným klidem a výbornými známky. Přes léto doma se věnoval svému výcviku a nástupem do třetího ročníku školy čar a kouzel se jeho život začal měnit.
Comments