Nigakure 1983 Léto
Mokuto se právě vrátil z Bradavic, po úspěšném absolvování druhého ročníku. Zatímco jeho spolužáci si užívaly prázdnin, léta či brigád, jeho čekalo pokračování v jeho těžkém výcviku. Seděl doma u jídelního stolu, kde se nacházela celá jeho rodina. Služebnictvo nosilo tácy plné jídla, rozléval se teplý zelený čaj a dospělý popíjely saké. Elizhabet si spokojeně prohlížela synovo vysvědčení a popíjela čaj. „Yumichiko...podej hlášení.“ ozval se Shin-zun, který seděl v čele stolu. „Na ostrově Hokkaidó probíhá boj s jednotkami Nanami. Ministerstvo požaduje vysvětlení situace. Přijde jim, že jsme porušily dohodu, když se bojuje na jejich území. Chtějí se s nepřáteli vypořádat bez nás.“ Napil se saké a pak pokračoval. „Čína hlásí výskyt nepřátel na pobřeží, ale zatím proti nim není vedena žádná akce. Čekají na rozhodnutí jejich ministerstva kouzel.“ znovu se odmlčel a napil se. „Je tu však jiná věc..mudlovské podsvětí něco tuší. Dostali jsme zprávu, že jeden z vyšších členů Yakuzy je spojen právě s Nanami. Naštěstí, zatím nevědí, že Nanami je čarodějnice. Hrozí zde však prozrazení našeho světa a to by mělo katastrofální následky po celém světě. Zvláště pak by to vyústilo v další konflikt s ministerstvem.“ Shin-zun odložil své hůlky a napil se čaje. „Hmm..“ ozvalo se z jeho úst, když dopil. „Promluvím s císařem o jeho postupu.“ Jeho pohled se zaměřil na Kayoko, která se právě bavila s mladým Mokutem. „Kayoko, ty a tvůj muž se zaměří na hlavní rodinu Yakuzy. Jejich podnikání je pro nás nezbytně nutné. Přesvědčíš je o tom, že za zradu, musí zaplatit.“ Kayoko se mírně uklonila. „Yumichiko, ty pojedeš do Číny, jejich území musíme ochránit víc než to naše. Vezmi si lidí kolik potřebuješ.“ Shin-zun se na chvíli zamyslel. „Odvolejte jednotky z bojů. Konflikt z ministerstvem si v momentální situaci nesmíme dovolit. Bojujeme na mnoha místech a ztráty jsou velké.“ všichni souhlasně přikývly a Shin-zun následně odešel.
Následující ráno byl už Mokuto plně zapojen do tréninku, pod dohledem svého dědy Shin-zuna, který pokuřoval svůj doutník a pečlivě ho sledoval. Po čtyřech hodinách neustálého cvičení, posilování a nácviku boje, dostal Mokuto konečně pauzu, avšak z důvodů, protože jsi chtěl s ním Shin-zun promluvit. „Tvůj pobyt ve škole ti moc neprospívá. Jsi pomalejší, tvé smysly jsou oslabené. Zapomněl jsi, co je tvým osudem?“ řekl přísným hlasem na udýchaného Mokuta. „Ne pane! Avšak ve škole je problém najít místo, kde bych nebyl tolik na očích. Musel jsem se adaptovat na místní poměry, abych zamezil podezření o mé osobě a mém původu.“ odpověděl Mokuto se sklopenou hlavou. „Lidé tam...jsou jiní. Jsou slabý a příliš pohodlní. Vše si usnadňují kouzly a magií. Jejich děti si hrají a nemají žádnou disciplínu. Pokud bychom je napadly, naše vítězství je okamžité.“ Shin-zun jen zabručel. „Evropu necháme být. Mají své problémy, tak jako my. Nepodceňuj je tak brzy, neboť i mezi jejich řady se najdou jedinci, kteří si zaslouží respekt a uznání. Jako je ředitel tvé školy.“ Mokuto na jeho slova mírně zakýval hlavou. „Našel jsem tam nové přátele.“ dodal Mokuto. „Jak se jmenují tví přátelé?“ optal se Shin-zun a vydechl dým ze svých úst. „Daniel Black, Daisy Hunter a...Sayaka Hitori.“ Odpověděl mu a Shin-zun se ptal dále. „Je na nich něco zvláštní?“ Mokuto zvedl hlavu a zahleděl se na svého dědu. „Daisy, její rodina má něco společného se smrtijedy...nevím však ještě v jakém smyslu.“ Ozvalo se další Shin-zunovo zabručení. „Tuto informaci zatím neříkej své matce. Bude však dobré, pokud zaměříš své pátrání na její osobu. Dostaň se k ní co nejblíže...zaútoč na její srdce a city, možná pak, se dozvíš více. Třeba nás nové informace zavedou za vrahy, kteří vyvraždily rodinu Elizhabet.“ Znovu se na moment odmlčel. „Odpoledne si dej volno, odpočiň si a naber sílu. Večer, až se všichni vrátí, budu mít pro tebe úkol.“ Následně Shin-zun z místa zmizel.
Večer se všichni členové rodiny, kromě Yumichiky, sešli znova u jídla a pití. Mokuto tam dorazil jako poslední a všichni věnovaly pohled právě jemu. Nic netušící Mokuto si sedl a dal se pomalu do jídla. „Kayoko nám potvrdila, že hlavní rodina Yakuzy nic netuší o podnikání s Nanami. Z prvu chtěli své problémy řešit posvojem. Moje rozhodnutí je však takové, že nastal čas, abys ukázal, co jsi se za ty roky naučil. Odstraníš zrádce a všechny, kteří ti v tom budou bránit!“ Mokuto zůstal bezeslovně civět na svého dědu a pak se zmohl na tiché „Hai!“ Shin-zun ho nechal ještě v klidu najíst a posilnit se na tento, poněkud těžký úkol. Členové této mafie nejsou zrovna pouliční rváči, ale parta ozbrojených a schopných lidí.
Akishima, prefektura Tokio 22:34
Schovaný v křoví, Mokuto sledoval dění před sídlem rodiny Tsubaki, členem mafiánské skupiny Yakuza. Jednalo se o gurentai, ti nejhorší ze skupiny, silně ozbrojení jedinci. Před bránou byla hlídka, která střežila vstup do sídla. Měli v rukách mudlovské zbraně a celkově byla oblast vzdálená od obydlí místních lidí. Už předtím mu děda zdělil různé informace, kterými by se měl řídit. Mokuto byl oděn do zcela černého kimona a hlavu měl ovázanou černou látkou, která zakrývala celou jeho tvář, kromě očí. Na zádech měl připevněnou ninja-to, krátký, rovný meč používaný ninjy a spoustu dalších vrhacích zbraní. Hůlku měl pečlivě schovanou, pro případné použití. Další půl hodinu strávil pozorováním, pečlivé přípravy a načasováním. Pak velmi tiše vylezl ze křoví, když se oba hlídači otočily jemu zády. S lehkým našlapováním proběhl ve stínu, podél zdi, až se dostal k jednomu. Velmi rychle mu skočil na záda, rukami mu zlomil vaz a okamžitě s rychlou otočkou z něj seskočil a do druhého, dříve než si uvědomil co se děje, hodil vrhací nůž, který se mu zabodl do krku. Ihned se k němu vydal, nůž popadl a více mu ho zarazil do krku, čímž urychlil jeho usmrcení. Následně přelezl zeď a pokračoval do útrob sídla. Pohyboval se tiše a rychle, ukryt ve stínech. Dával si pozor na jakýkoliv zvuk, který uslyšel. Narazil na dalšího hlídače, který pokuřoval cigaretu a moc své práci nevěnoval pozornost. Přikrčen k zemi se k němu pomalu blížil zezadu, s rukou připravenou tasit meč. Pár metrů před ním velice zpomalil svůj pohyb a když už byl v dostatečné vzdálenosti, tasil svůj krátký meč a dvěma seky, jedním do zad a druhým do krku, složil dalšího k zemi. Na zem dopadl velký stříkanec krve. Mokuto však, po důkladném pozorování okolí, pokračoval dál, přímo do budovy. Vstupní hala byla obrovská s mnoha sloupy a schodištěm do dalšího patra. Pro něj velkou nevýhodou bylo, že byla velmi osvětlená, avšak věděl co musí udělat. Pokračoval chodbou napravo, kde bylo spousta posuvných dveří do dalších místností, zřejmě pokojů. Za jedněmi dveřmi, našel jakousi místnost s mnoha mopy, nářadím a hlavně skříňkou, o které dostal informace, že by se mělo jednat o věc, která řídí světlo v budovách. Pomalu a tiše ji otevřel a ve skřínce se nacházelo několik páček. Všechny přesunul z vrchní pozice na spodní, ve skřínce se ozvalo cvaknutí a nastala tma. Následovalo velmi rychlé prozkoumání dalších pokojů, kde spali lidé, muži, ženy a děti, po kterých zůstali jen bezvládné těla a zakrvácené prostěradla.
Když už se dostal do dalšího patra, zaslechl na chodbě hlasy. „Kde jsou ty zatracené pojistky?!“ rozuměl jednomu. Velice potichu se blížil k hlasu. Zdálo se, že tam jsou jen dvě postavy. V tom se pod jeho nohama ozvalo zavrzání podlahy. „Kdo je tam?!“ ozval se hlas. „Halo!?“ ozval se druhý hlas. „Sakra, ozvi se nebo střelím!“ zakřičel muž. „Počkej, ja tu mám přeci baterku!“ najednou se objevila louče světla z baterky, a jediné co muži spatřily, byla stříbrná čepel, která každému uštědřila čtyři hluboké řezné rány. Bohužel pro Mokuta, jeden z nich stihl vystřelit, nejspíše při leknutí. Netrefil se, ale upozornil tak zbytek domu, že něco není v pořádku. Nyní musel jednat velmi rychle. Poslední dveře, které vedli do salónku, ze kterého slyšel další hlasy a hlasité, rychlé kroky. V tom se rozsvítily světla v celém domě a jemu nezbývalo nic jiného, než odrazit se od stěny a vyskočit ku stropu, kde se zapřít rukama i nohama o stěny, což byl nelehký úkol. Ze dveří vyběhli dva ozbrojení muži a všimli si těl na zemi. „Někdo je v domě!“ zakřičel někomu, kdo se stále nacházel v salónku. Mokutovi nezbývala už jiná možnost, než to teď celé risknout. Pustil se a dopadl na zem. Jednomu muži ihned sekl po nohách a následně přes záda a druhému vrazil ostří meče zespoda do brady, tak silně, že čepel vyjela z temena hlavy a krev se rozstříkla na stěnu za ním. Musel se pak zapřít nohou o jeho bezvládné tělo, aby meč vytáhl zase zpět. Otočil se do salónku, kde se už nacházela jedna osoba. Za stolem seděl starý, plešatý muž s kulatými brýlemi a tmavým kimonem, který na jeho stařičkém těle jen viselo. Mokuto pomalými kroky vstoupil dovnitř. „Čekal jsem, až někdo takový přijde.“ řekl starý muž a v jeho pohledu nebyli známky strachu. Mokuto pevně svíral svůj meč, z jehož ostří kapaly kapky krve. Neřekl ani slovo, jen pomalu kráčel za mužem. Ten ze svých ramenou shodil kimono a na jeho hrudi se objevilo velké tetování bílého tygra. „Jsem připraven!“ Mokuto napřáhl svou ruku a najednou se rozletěla všechna okna a dovnitř s křikem vskočily lidé „Policie! Na zem! Policie! Odhoď to!“ Ihned popadli starého muže a zatkli ho. Mokuto chvilku nevěděl co dělat, tak se otočil na patě a pokusil se utéct dveřmi, kterými vešel. „Stůj! Nebo střelím!“ to už byl Mokuto u dveří, najednou silná rána do hlavy a tma.
„Je to ještě mladý chlapec!“ ozval se ženský hlas. „Takovou spoušť jsem ještě neviděl.“ ozval se mužský hlas. Mokuto seděl na židli s rukama spoutanýma za sebou a odkrytou tváří. Třeštilo mu v hlavě, ale dál se tvářil, že ještě v bezvědomí. „Kolik jich zabil?“ optala se žena. „Zatím jsme napočítaly 38 obětí, včetně těch venku. Ženy i děti.“ poslední větu řekl muž tiše. „To si děláš srandu...kdo myslíš, že za tím je? Konkurenční mafie?“ Mokuto, si mezi tím velice pomalu vykloubil jeden prst za druhým a dál se tvářil, že je mimo. Následně protáhl ruku poutem a čekal co se bude dít. Uslyšel kroky, blížící se k němu. „Kolik mu tak může být?“ ptal se muž. „Vypadá tak na třináct, čtrnáct let.“ odpověděla žena a Mokuto cítil její dech na hlavě. „Ti lidé jsou monstra...z dítěte udělat takovýto stroj na zabíjení“ dodala žena. „Tohle měl u sebe.“ ukazoval muž na předměty na stole. „Smrtící zbraně, žádné doklady...ale tohle je zvláštní.“ žena si začala prohlížet dřevěnou hůlku. „Kus dřeva, pěkně opracovaný...na co myslíš, že to je?“ pohlédla na muže a ten se uchechtl. „Možná vystupuje jako kouzelník.“ žena se taky zasmála a pak se ozvalo hlasité zakřupání kloubů. „Slyšel jsi to.“ oba pohlédli na Mokuta a pomalu se k němu přiblížily. Najednou byl Mokuto velmi rychle u nich. Ženu složil tvrdě k zemi několika chvaty a muže odrovnal deseti ranami pěstí do krku. Kdyby se bránil a nehledal svou zbraň, mohl by se i ubránit. Mokuto si posbíral své věci, zvláště ženě, svíjející se na zemi, vytrhl svou hůlku z ruky a pomalu se k ní přikrčil a přiblížil svůj obličej k jejímu. „Mudlové...“ zavrčel na ni a velice pomalu ji zajel nožem do krku, ze kterého začala ihned téct krev. Ozval se výstřel a Mokuto ucítil silnou bolest v levém rameni. Muž, dřív než se stačil udusit vlastní krví ještě stihl vytáhnout svou zbraň a střelit po Mokutovi. Ten držící se za rameno zmizel ve stínu a dovnitř vběhli další jednotky. Bylo však už pozdě.
Comments